Varoň. (VII.)

Byla jak vůně květ luzného,

paprslek světla chvějný ve prostoře,

vlnění hudby z harfy nejsladší,

vanoucí vánkem touha z ňader moře;

byla jak snění bílé labutě

pod klidnou oblohou při luny záři,

byla jak éther plna tajemství,

byla jak svatý plamen při oltáři.

A přece v duši vášeň ukrývá,

jež v hloubi ňader hoří tajným žárem,

tak jako v srdci země oheň plá,

any se líce rdějí něhy jarem.

Miriam byla tak – a Věslava

vkouzlila v labyrintu lásky kraje,

kde srdce potácí se bloudící,

hledajíc v polosnění květné ráje.

Pil první lásky pohár zázračný,

jež plní andělice jiných světů

z vlastních svých srdcí krví prýštících,

a luzně obvinutý prostřed květu

s oblaků podávají jinochu,

jenž tiskne pohár k palu žhavých retů,

opijí k blouznění jím duši svou,

s andělic krví krev svou mísí k změtu,

a spoután v kruhu zemských okovů

létá a myslí jako nebešťané,

bolest však cítí jako smrtelník,

ano mu z duše slzou srdce kane.

Nepoutá umění již Věslava;

myšlénky lidské, jež mu byly slávou,

zdají se být mu hrobem hlubokým,

nad nímž jen bejlí roste s nízkou travou.

V hrobě tom lidských srdcí úzko mu,

a láska je jak anděl hlaholící,

který jej z mrtvých budí k životu,

ve hvězdný stan zve před zářící líci.

Miriam před ním z města utíká,

kryje se v zámku čarovného kraje,

a prostřed vnady léta bujného

pohodu duši, poklid srdci ssaje.

V lazuru moři letní slunko plá,

Miriam hledá proti parnu chlady,

vychází v park, kde vánek vítá ji,

a stinných stromů dlouhé, táhlé řady.

Po luhu kráčí k bujné bystřici,

poslouchá květů hovor tajeplný,

usedá na břeh mezi keřů stín,

a hledí snivým okem v hravé vlny.

Bystřice vypráví, co viděla

na horách vysokých, kde má svá zřídla,

rokotá dálné věsti oblohy,

obláčkem letným kde svá měla sídla,

šeptá, co v ňadrech země zírala,

povídá mořského dna tajné divy,

a sdílí, co v své pouti sebrala,

od věků vmetena jsouc ve kruh živý.

Na druhém břehu dřímá šumný les,

lepetá v prostor snů svých šedé báje,

ptáčkové rozpěli se nad luhy,

vše vane hudbou z neznámého kraje.

I srdcem jejím tatáž hudba hrá,

proniká v hloubku celou bytost její,

čeří se v roztoužených citů tem,

a budí slzy, jež se rosou chvějí.

Pohybem liliové ručky své

trhá si nezabudku v pestrém břehu,

potápí černé oko v malý květ,

a zírá v modrou, ladnou jeho něhu.

„Pověz mně, pověz modrý kvítku můj,

s kterého konce přivanul jsi míru,

a co jsi dělal myriady let,

a čím jsi býval v světovém víru?

Étherem snad jsi na zem přikmitl,

probíhal prvé hvězdic dálné říše,

neb jsi tam býval někde motýlkem,

a květů rajských ssál jsi sladké číše?

Snad jsi tam býval dechem anděla,

k světlé jenž andělici zmíral touhou? –

Pověz mně, pověz báji věčnosti,

a tajných dějův odhal řadu dlouhou.

Pošeptej mně, jak v říších nadhvězdných

milují srdce, jakou láskou hoří,

pověz, co myslí tam a dumají,

a jaké city v jich se nitra noří. –

Ukrýváš odvěčných svých dějin let?

Nuž, vrhám zpět tě, potácej se v dáli,

až opět snad se sejdem v kruhu tom,

jenž času proudem ku předu se valí.

Snad budeš očkem krásné děvice,

já snad se stanu kvítkem modré touhy,

ty na mne zpod řas temných pohledneš,

a tak se uzříme zas na mžik pouhý.

Plyň a rci světům, co ti pošeptám,

ana se duše studem rdí a chvěje:

jediným blahem šťastná láska jest,

největším bolem láska bez naděje.“

Procitla ze snů – a hle, Věslav zde,

před ni již vrh se, klečí na kolenou,

nohy jí chvějnou rukou objímá,

poutá ji k místu ohněm uzarděnou.

„Ó nech mne, nech mne spočnouť, dokavád

ortel svůj neuslyším ze tvých retů,

neboť v tvých myšlénkách sní dřímajíc

černá má smrt i život tkaný z květů.

Probuď své city slovem osudným,

zahřmi mně „zhyň“, neb dej mně nebe jasné,

blankyty vykleň nad životem mým,

anebo pekla svod, kde naděj hasne.“

„Dělí mne cit i zákon od tebe,

opustiž mne a dál jdi drahou svojí,

neruš můj klid, a vrať se k svému zpět,

časové v běhu každou ránu hojí.“

Silou s vyvinula z rukou mu,

po luhu květném zpět se nese spěchem,

tak jako páry stříbrotkaný dým

po zemi stra se mlhavým svým dechem.

Věslavu snem se všechno býti zdá,

probudiť chce se z přetěžkého spánku;

v povětří nad ním ptáci zpívají,

chladivě z boru vějí dechy vánku.

S duše mu zefýr těžkou dumu svál,

vyjasnil kruté skutečnosti city;

ze země vstává v divém pohnutí,

a stoje hledí za ní v půdu vrytý.

„A byť i anděl svýma křídloma

zastínil tebe před mých útrob žárem,

mojí být musíš v mojí náruči

okamžik jeden na mém srdci jarém.

Okamžik jediný, jen jediný

musím tě na své žhavé hrudi třímať,

pečeť svou přitisknouti k ňadrům tvým,

do duše tvojí plameny své hřímať.

Okamžik jeden – a pak do trosek

ať se mé srdce i tvůj život valí;

okamžik jeden – a pak černá tma

v propasti bezdné nechť nás oba halí.“