Varoň. (VIII.)

V rovině na úpatí ladných hor

půvabné město v kraj se rozprostírá,

po jedné straně husté stromoví,

po druhé modrý pás je řeky svírá.

Přijel sem Varoň, herec kočovní,

minulých dob šla před ním pověsť slávy,

a kouzlem zvědavosti přemocné

diváků přivábila husté davy.

V prostorách malebného divadla

chvěje se světel mihotavá záře,

a v řadách dlouhých pestrým souladem

třpytí se dívek květy v bujném jaře.

Šepot a šum a přitlumený smích,

rojení pestré v různých barev kmitu,

veselosť strojná v zvuku zavilém,

jiskrné zraky paprskových svitů:

vše to s snuje, šumí, lepetá,

mění se, v sebe vplétá, zdvihá, padá,

jako by jediného proudu tok,

jako by rozmetaných vlnek řada.

Utichl rozčeřených zvuků šum,

opona před zvědavými se zdvihá,

Narcissem Rameau Varoň vystoupil,

a pestrý tem se před zrakem mu mihá.

Vysoká postať, krásná bledá líc,

čelo jak vlnám myslí skalné břehy,

prsa jak citů hráze vydmutá,

a všude bouře, síla s vnadou něhy.

Bylo cos mocného v té postavě,

vědomí hrdé nad všedními davy:

pohybem každým, každou myšlénkou,

probíhal v hlubném nitru oheň žhavý,

pokrytý lhostejností záslonou,

z níž někdy válo ledovými mrazy;

každý však tušil lávu v útrobách

s příbojem mocným o závory hrází.

Hra jeho jako živá příroda:

Rameau jest dechem vlastní jeho hrudi,

onoho srdce srdcem jeho je,

v ňadrech se stejný záplet myslí budí.

Noří svou duši v slova Narcisse,

ku konci hra se v prostřed bouře sklání:

Pompadour bledá čeká na herce,

netušíc blesku chmury na svou skráni.

Jeví se Varoň; mimovolný zrak

prvníkrát celý prostor letem stihá,

i padá v jednu z loži malebných,

odkud se postať ženy před ním mihá,

a spolu s ní tak rychle jako blesk

pochmúrný pocit probíhá mu duší.

Ohromen stojí, zapomíná vše,

mrákota smysly jímá, hru mu ruší.

Přemocí její obraz setírá,

myšlénku poutá ku přítomné době,

a zrak svůj udivený odvrací,

by chytil paměť, vůli skupil v sobě.

V tom ale v řadách nová postava

s úsměškem před očima jeho vstává,

roste a šklebí naň se potupně,

noříc mu v ňadra žíhadla svá žhavá.

Dýky dvě projely mu útroby:

Miriam, anděl utracené spásy –

na druhé straně Věslav, ďábel sám,

vysýlá k němu blesky ze své řásy.

Do duše jeho temný tuman pad,

omráčen na zem klesá s vykřiknutím;

Miriam marně krotí úsměvem

city své rozvlněné bouřným hnutím.