Varoň. (X.)

Rozpíná křídla po obloze noc,

dech citů rozkochaných z lůna leje,

čeří se ve prostoru dalekém,

s perutí šerých tichou rozkoš věje.

Pod nocí letní čárným závojem

objímá nebe zemi jako děvu,

spočívá v náručí jí bohatém

slavíc v ní sňatek v tajném rozechvěvu.

A země z nebes jako z Lethe vod

bídy a bolu pije zapomnění,

jež jako velký, klidem tkaný šlář

v útulnou něhu její žel mění.

V jediný život, v jednu myšlénku

obloha s rozechvěnou milkou splývá,

není ni nebes ani země víc,

jedna jen říš, kde trůní láska snivá.

Vesmír jest lásky citem jediným,

jediným srdcem jeho prostor věčný,

z něhož dech vane v lidské útroby,

noříc v ně touhy polet nekonečný.

Tam, kde se kloní k lesům parku svah,

altánek bílý vypíná se z temna,

kolem jest luzných keřů milý stín

a kvítků libodechých vůně jemná.

V altánku sedíc čeká Miriam,

srdce jí buší, tma ji čirá skrývá,

opony zamezují každý svit,

který by vrhla s hůry hvězda snivá.

Pod clonou okna – otevřena však;

duje z nich chládek ve větérku vání,

a slastí nasbíranou napojen,

přítulně něží kněžny žhavé zdání.

Naslouchá v dálku; každý ševel, šum,

chvějného listí lehké kolychání,

každého zvuku vlnka čeřivá,

fontány jednostejné lepetání,

splašených ze sna ptáčat prchnutí,

zurčivé řeky snivé rokotání,

polního cvrčka opozděný zvuk,

slavíka v hustém křoví štěhotání –

všechno to, všechno její nitro dme,

ňadra se vlní v lásky hlubném moři,

rozkoš i bázeň ňadra prochvívá,

vášnivá touha v její nitru hoří.

Silněji bije srdce tlukotem,

minuta každá nový pal v ně hází –

Varoně čeká v temném úkrytu,

a on tak dlouho, dlouho nepřichází.

Uzřevši jej, víc klidu neměla,

zatřásly staré upomínky duší,

a jeho bledá, krásná postava

spánek i bdění touhou po něm ruší.

Ku kojné svojí došla pod zámek,

stařena černou novinu jí sdílí,

že její manžel jakous dívku má,

kterou vždy navštěvuje noční chvílí,

ji semo blíže k zámku přivést chce,

a že již nejvěrnější jeho hajný,

aby vše pro ní přichystáno měl,

od pána dostal včera rozkaz tajný.

Vzkypěla hněvem krásná Miriam,

svěřila všechno důvěrnici svojí –

Varoň zbyl srdci lékem jediným,

jenž všechny bolesti a touhy kojí.

To jest již on, znak umluvený dal,

po tichu po schodech své kroky nese,

dvéře již otvírá, a Miriam

rozkoší se i spolu bázní třese.

V komnatě čirá tma, ni hvězdy svit;

klesá mu v náruč umdlena jsouc strázní;

rozchvěnou on ji tiskne k ňadrům svým

polo jsa v bouři vášně, polo v bázni. –

„Miláčku drahý semo usaď se,

odpusť mně přičiněný bol a hoře,

nahradí vše ti krásná přítomnosť,

nad níž se ranní rozklene nám zoře.

Vyslyš mou zpověď – snivá byla jsem,

dumala o slávě a světa lesku,

vznešenosť každá, každé krásy květ

prodchla mou duši k unylému stesku.

Nemohouc sama stát se velikou

velikosť každou podmaniť jsem chtěla,

nemohouc nikdy slávy dosíci,

u nohou kořiť se mně jsem ji zřela.

Dostihla na okamžik jsem svůj cíl,

viděla, ana velkosť se mně klaní,

a já jsem byla její královnou,

s korunou nejkrásnější na své skráni.

Jediná vina má to veliká –

a něžné lásky tvojí hrdá zráda

oblačnou na mne sesypala mstu

vrhnuvši do mých ňader zmiji hada.

Utéci v tišinu jsem chtěla sem,

pod mrakem zapomenutí se skrýti,

na oltář povinnosti složiť vše,

bez bolu, vášně lučním kvítkem žíti.

Úsilí marné, – tvůj vše zničil zjev,

tvoje jsem – srdce vše ti v oběť dává,

nástrojem svým mne vezmi v ruce své,

ty’s duše má, ty’s život můj a sláva.“ –

Sklonila hlavu k jeho rameni,

a on ji mlče tiskne ke své hrudi,

celuje zlatým deštěm polibků,

jež v její ňadrech něhy rozkoš budí.

„Miláčku můj, proč mlčíš, nemluvíš,

proč se mně srdce tvoje uzavírá?

Tichý jsi tak, jak kolem temná noc,

a duše má po zoři slov tvých zmírá.

Slyším jen tlukot krve v srdci tvém,

cítím jen tváře tvojí plamen žhavý,

pálí mne ohněm jiskry ústa tvá,

a dech tvůj jest jak zážeh žárné lávy.

Nevidím však tvých očí jasnou zář,

nevidím čelo v jeho čistém jasu,

po němž vždy obláčkové průzrační

myšlének světlých nesly vábnou krásu.

Slovíčko promluv, bych slyšela hlas,

který mně byl vždy hudbou sladce hravou.

Bože můj, bože, proč se chvěješ tak,

a proč ten povzdech vlnou kolotavou?

Proč mne tak třímáš, jak bys srdce mé

plamenným připoutať chtěl poutem k duši?

Pověz, co svírá tebe v útrobách,

a co ti okamžik ten slastný ruší?

Musím tě vidět, uzříť tvoji líc,

zbádat, co v nitru nepohodou víří –“

vine se ze z jeho sladké náruči,

a již se v komnatě svit náhlý šíří.

Žasnutí děsné – hrůza s výkřikem –

Věslava živá postať před ní stojí!

Pohromou skameněla návalnou,

zmateným vírem city se v ní rojí,

z mramoru sochou stojí nehnutě,

zděšeným studem tuhnou lepé oudy,

chvěje se ret a ňádra se jí dmou

návalným dechem vlníc sněžné proudy,

a černých vlasů mraky spuštěné

od zbledlých lesk svůj odrážejí lící,

obrví temné níže klene se,

a z něho hřivou potřásá hněv spící. –

Vrhá se k její nohám skroušeně,

sálavým zrakem na ni hledě vzhůru.

„Jsem v ruce tvé, jsem celý v rukou tvých,

zašlap mé srdce, syp v ně hněvu chmuru.

Vinen jsem před tebou a ždám svůj trest,

vina má jest i vinou lásky mojí

šílené rozkvílené jako bouř,

mocné jak smrti hrot, již smrt jen zhojí.

Povím ti vše – jen nakloň ucho své;

Varoně jsem i tebe sledil stále,

závisti vichr mutnou zmítal hruď

srdce mé v tmavé opojení hale.

Sotvy že slunko, jasný dnovládce

vynořil své dnes líce ze záhory,

spěchala do blízkého města již

důvěrná stařena tvá skrze bory.

Divného cos mi šeptal tajný hlas;

šeptal mně pravdu – já se plížil za ní,

a viděl, ana v domě Varoně

poslání svoje vyřídila ranní.

V jediný mžik jsem všechno uhodl –

žárlivý zrak jest ostrý, pronikavý –

a opět nazpět za tvou stařenou

nesl jsem nepoznaně krok svůj žhavý.

Uchýlil jsem se za ní v dlouhý bor,

Jasoně světlo stálo prostřed dráhy,

ana jsouc dlouhou cestou umdlená

sbočila do paseky na mech vlahý,

a na zem položivši košík svůj

hasila malinami žízeň žhavou,

až ji tak spánek v houští překvapil,

a lůžko stinné mech ji ustlal s travou.

Přiloudil jsem se, našel jeho list,

v němž tebe odmítá, víc nechce znáti –

v hlavě mně ale kmitla myšlénka,

jak bych tě svou moh’ na okamžik zváti,

a když se probudila stařena,

přemluvil jsem jí úlisnými slovy,

a tak jsem přišel k tobě nepoznán –

statní vše ať tento list ti poví.“

Miriam Varoňův jme rychle list,

který ji Věslav chvějnou rukou dává,

probíhá skokem řádky zlověští,

do tváří žene krev jí jiskra žhavá,

citové stydu mizí z očí již,

myšlénka druhá rychle zraje v hrudi,

a hněvu zážeh v ňadra vržený

úmysl pomsty vírným mutem budí.

„Já sebe pomstím za tu strašnou noc,

jež mne jak žhavá pečeť v ňadrech pálí, –

jdi a ta slova vžehni v paměť svou,

ostatní vše ať mlčení noc halí.“