Varoň. (XI.)

Záplava rudá zory východní

růžovým zavlnila nebe mořem,

a Věslav po břehu jde bystřice,

v útrobách s hlubokým a vírným hořem.

„Co na tom světě mohu ještě chtíť,

a jaký účel vytknouť vůli svojí?

Nižádná v dálce neleskne se zář,

která by k života mne vedla boji.

K čemu mně krása, k čemu umění?

To, co mne nadchne velebností svojí,

co vzedme city k bouři zvlněné,

a vznese duši k pravěčnému zdroji,

co mně jest svatým vínkem zdobeno,

tomu se zasmějí jen příští časy,

mrští v to svojím hnusným úšklebkem,

rozumu cárem zastrou zář mé krásy.

Zlomen jest cit a vůle potřena,

na dně mně zbyla myšlénka jen bledá,

jež sama sebe mučí zžíravě,

a plna jedu svoji oběť hledá;

když pak ji najde, kape do ní jed,

rozkruší na kusy ji zubem hada,

až z ní jen zbude kostra šklebivá,

kde jakás divá báj svůj pelech spřádá.

S láskou mou padlo vše, a myšlénka –

tyran ten nad citem a vůlí chorý –

mění mně světy v bezúčelnou směs,

bez umu, bez naděje jitřní zory,

ve které nejlépe být prvkem zas,

střásti cit i duši svého bytí,

kolotať bez vědomí v slepý kruh,

v černého moře valy zpět se skrýti.

Zničiť tě musím, kletá myšlénko,

rozmetať písmena té písně živé,

z které je nitro moje utkáno

s nápěvem bolesti a tísně divé.“

Po břehu jde, a láska k životu

tak jako holubice bílá, jará

nad černou propastí se třepetá,

z níž valí kotouč jedovatá pára.

A ptáče míru, ptáče pohody

sněžná svá opustivši křídla dolů

míhá se leskem v černém tumanu,

a padá v bezdnu, tone v říši bolů.

Rozlétl výstřelu se rány zvuk,

úvalem potácí se v nitru lesa,

a Věslav, zbrocen vlastní krví svou,

kácí se mrtev, mrtev k zemi klesá.

Ze svého zámku paní vychází

vykoupať nitro svoje ranním vzduchem,

perlivou rosou srdce osvěžit,

okřáti sluch i oko živým ruchem.

Nebe se vlní mořem blankytu,

pernatá míhají se zraku stáda,

a jejich luzný rozjařený sbor

veselý hlahol pestrých zvuků spřádá,

letné lásky zpívá radostech,

o jaré vesny bezstarostné vnadě,

o kráse květů v libém rozlupu,

o mládí půvabného mocné vládě.

Miriam noří v ruch ten sluch i zrak,

dojmem tím zastříť v ňadrech ton chce zvuku,

přírody mladé svěžím balsámem

zahojiť ránu z osudného luku.

Paprsek perlí orosený květ,

po kterém vzdušným zjevem stoupá paní,

a její bledou, zádumčivou tvář

ovívá svěží vůní vánek ranní.

Tam, kde se hukem valí řeky tok,

lehké své kroky chvějným letem nese,

setřásá rosu s trávy zelené,

a již jest u bystřice v stinném lese.

Úžasný ohled – dívčí mrtvolu

vlnami vyvrženou vidí v břehu,

poznává na ní šátek manžela

na bílé nohy odhaleném sněhu.

Vykřikši hrůzou zrak svůj obrací,

utíká nazpět během podél proudů;

strašlivý zjev – zde leží na znaku

Věslava tělo roztříštěných oudů.

Uštknutím hadím jest jí pohled ten,

předtucha strašná její duši leká,

zakrývá zrak, by nemusila zříť,

a letem okřídleným dále těká.

Vzkřiknutí děsné – děsnější než prv –

manžela postať mrtvého tam těla,

zbrocena krví ještě řinoucí,

jejížto červení se voda rděla.

Poslední sílu ducha napíná,

zjevům chce utéc z ponurého lesa –

nestačí síla, ducha jímá mrak,

omdlelá k zemi na mech měkký klesá.