Varoň. (XII.)

Mladistvé srdce je jak květina,

sklamané vadne mrazem buď neb žárem,

ale v nov rozvijí se v korunu,

pučí a voní novým opět jarem.

Varoni vesna přišla srdci zpět,

zlíbala duši čarovnými ústy,

dýchala vůni, květy vkouzlila

tam, kde prv vlnil, zoufal cit si pustý.

Vrátil se zpět i nových myslí tem,

v ňadrech mu mladých bujné vzedmul reje,

podžehal vůli hojným plamenem,

pod nímž vše rychle zrajíc k činům spěje.

„Myšlénko velikosti nesmrtné,

k obloze vznes mne ohromností svojí,

na čelo mé mně postav slunka zář,

v ruce mé polož blesk a meče k boji,

do úst mně sílu vdechni zákonů,

operuť nohy k hromovému letu,

zasypu duši lidstva myšlénkou,

myšlénkou krásy v nejluznějším květu.

Jednou svou rukou sáhnu v lidskou hruď,

do hlubin moře bezhraničných vírů,

druhou svou v rmuty světů ponořím,

v přírody síly nekonečných mírů,

vhlednu, co kolotá jim v útrobách,

života všeho bytosť vyrvu z nitra,

skupím ji v pravdu krásy velebné,

probudím srdce lidské k zoři jitra,

shrnu vše v slova divotvornou moc,

vytvořím mohútné a velké dílo,

postavím slunkem v ducha oblohu,

aby tam svítilo a věčně žilo.

A přijde člověk s duší srdcem svým,

uzří tam sebe, přírodu a míry,

pokloní se jak bohu kráse té,

plný jsa nadšení a v pravdu víry.

A světlo to – to budu já a já,

přede mnou věčně skloní lidé čela,

věčně jim budou zníti slova má,

na věky vířiť v nich má mysl vřelá.

Tak v prsa matky země napíšu

obrovským písmem jména svého zvuky,

a dokud bude v kruhu kolotať

v prostoru věčném mezi hvězdic pluky,

a dokud živiť bude plémě to,

jež ve svých ňadrech paměť chová s city,

hlaholiť budou moje myšlénky

do duší lidských památníkem vryty.

Nesmaže nikdo, nikdo nesetře,

duch můj co vkuje do nich silou svojí –

velikých myšlének mých zástupy

s věčností času památku mou spojí.

Bezsmrtnosť, průvodkyně velkosti,

na svá mne vezmi zlatošumná křídla,

okolo zemské koule se mnou spěj,

vlož v mozky lidské jména mého sídla.“