Varoň. (XIII.)

Do duše své se tajin ponořiv,

hledá v ní přírody a žití krásu,

jak by tam skryta byla pokladem

čekajíc probuzení k světla jasu.

Otvírá hlubin brány útrob svých,

k novému vše se rozechvívá žití,

bují a kypí pestrosť v hlubinách,

metají jiskry živlové tam skrytí.

Jemu se zdá, že v ňader prostoru

skupeno na hromadě celé bytí:

člověk a světy ve všech paprscích,

hvězdy i zemi kroužiť v sobě cítí.

Světlo i tma i peklo s nebesy

dřímalo tam, a nyní z mrtvých vstává,

všechno se vplétá v kola obrovská,

jak ona před tvořením mírů vřava. –

Násilím v pouta řeči vnutil vše,

myšlénky jeho do slov rozmetány,

ale ta slova jsou jak cárů směs

v pospěchu rozvěšená na balvány.

Nelze mu ustať však – on dále jde,

hledá a těká, uchytiť chce krásu,

často ji vidí ve snech hlubokých,

ve snech i slyší souzvuk její hlasů.

Probudí se – a obraz lepých snů,

zaniká před duší jak chvějná pára,

nemůže zachytiť ji v pevný lad,

jak nelze v pouta jmouť dech vonný jara.

V okamžik taký závisť pálí hruď,

titanská v něm se budí borná síla,

on chtěl by Olymp krásy zničiti,

rozkotať předků slavných božská díla.

Přál by si, aby krása veškerá

po světě do paprsků rozmetaná,

po částkách uložená v pokladech,

v hlubinách srdcí dílně uschovaná

skupena byla v jeden velký chrám,

podpáliť by jej pochodní moh žhavou,

setříti s půdy zemské, s paměti,

pokrýti zmol ten ducha svého lávou. –

Paprsek nový ozářil mu hruď,

změtené myšlénky se pojí k ladu,

bujně se vzhůru pnou a v temenech

rozvily vonných ňader květnou vnadu.

Budovu staví z květů citů svých,

a každá vůně, která se v ní vlní,

rozchvívá slastí rozčeřenou hruď,

rozkoší novou útroby mu plní.

Buduje stále velebný svůj chrám,

nevidí ani, co se děje kolem,

ztratil i sluch i zrak i pocit svůj,

zapomněl, svět že zatím víří bolem.

V chudobě, nouzi dílo skončeno,

do něhož vložil celou duši svoji,

o němžto mněl, že velké jest, jak svět,

že v sobě přírodu i lidi pojí.

Radostný pocit ňadra rozvlnil,

hrdosti duma čelo ověnčila:

dosáhnul života cíl vytčený,

k němuž se vzpjala letem ducha síla.

V temenu stojí nadoblačných hor,

již nesou lesk svých bílých skrání vzhůru –

pod ním jest mha i mrak i hrom i déšť,

on ale stápí zrak svůj do lazuru.