Varoň. (XIV.)

Nad hlavním městem v ranní oblohu

gotický chrám své štíhlé věže ryje,

věřících časů pomník ponurý,

po šeru zašlých dob jenž touhou nyje. –

Rozžehlo slunko nad ním letní žár,

zlatým se třpytem leskly kříže bání,

temný zvuk varhan s písní hlaholem

zněl jako dálných žalů chmurné vání.

Ve vzduchu ranním Varoň duši hřál,

v níž hrdé vědomí mu mužně trůní;

okolo šel a slyšel modlitby

kanoucí v nitro bílých růží vůní. –

Do chrámu vkročil s duchem skroušeným,

v náruč ho pojal šerého vzduch chladu,

štíhlými okny světlo tlumené

vrhalo duhou pestrých barev řadu. –

Ve hloubi temné v mlze kadidel

plameny světel hoří na oltáři,

za nimi světic jemné postavy

v zlata a drahokamů skví se záři.

K postranní kapli chýlí chvějný krok,

posvátné šero jímá ducha v snění,

svit věčné lampy plá, a světla kmit

barevným oknem vniká v polordění;

z tajemné dálky zvuky chorálu

hlaholem nadpozemské touhy znějí. –

Usedá do lavice v samotě,

city se jeho rozvlněné chvějí,

na obraz oltáře zrak upírá:

pohodou nebes boha syn tam září,

a před ním Magdalena koří se

k zemi jsouc nachýlena rmutnou tváří.

Nohy mu nardem vonným omyvši

líbá je v horoucím zanícení,

otírá božské zlatým vlasem svým,

a z oka kane slza v studu rdění.

V besedě prostřed farisejských tlup

spasitel zírá plný slitování,

a v jeho líci sama nebesa

milosti láskou k hříšnici se sklání.

Upírá Varoň do obrazu zrak,

do duše božská mysl z něho dýše,

postavy žitím dchnou, se hýbají,

mění se náhle v skutečnosti říše.

Slyší, jak Magdalena plačíc lká,

čeří se vlnou její zlaté vlasy,

roznáší vůni nardu chvějný vzduch,

reptají vzadu farisejské hlasy,

reptají tiše, potom víc a víc,

repot jich hučnou bouří prostor plní;

spasitel klidně vstává, zdvíhá hlas,

v němž souzvuk velebný se sladce vlní:

„Já jsem to smilování odvěké,

celého lidstva srdce nesmrtelné,

já jsem to věčné milosrdenství

bolu i slasti, žele, lásky plně.

Ranami srdce krutě zbodejte,

krev z něho ceďte hrotem svého práva –

pohřbené pod kamenem zákonů

věčně a věčně opět z mrtvých vstává.

Slza tě, Magdaleno, umyla,

srdce tvé čisto zas a posvěceno,

sestrou jsi mou, já bratr opět tvůj –

poklid a mír tvé duši budiž ženo.“

Pozdvihá Magdalena k němu tvář,

paprsek lásky z ní s vzhůru vine,

bez konce něha tam se zachvívá,

krása i blahost z oka se jí line. –

Podobný Varoně i jímá cit,

před synem člověka on na zem klesá,

veškerou vášeň chtěl by s duše smýt,

k němu se vznésti láskou na nebesa.

Dlouho tak, dlouho klečí pohřížen,

zalétá v jeho učeníků řadu,

sedá s ním za večera pod palmou,

oddýchá v stromu fíkového chladu,

po břehu chodí klidna jezera,

na hoře srdcí věčná slova slyší,

žížní s ním u studnice v Samaři,

v hovoru družném prázdní vína číši,

sdílí s ním každý lidský, božský cit,

po nivách Palestiny za ním kráčí,

provází ho i na Golgoty vrch,

kříž jeho tokem trpkých slzí smáčí.

Hranici dob i míst duch přeletěl,

před ním vše v skutečnosti dýchá, žije;

s božským svým mistrem, synem člověka

po věčně lidském žížní, práhne, nyje. –

A když tak v snění s čelem skloněným

v lavici dumá v nitro pohřížený,

náhle tu slyší vzdech, a zdvihnuv zrak

před sebou vidí postať lepé ženy,

ana tam před oltářem klečící

modlí se vroucně, k spasiteli hledí,

tvář svoji želně k němu obrací,

a z očí hořkých slzí bolest cedí.

Zírá a zírá v ni, – toť Miriam,

to onen dech té vonné, luzné krásy,

toť onen půvab vezdy kouzelný,

který ho poutal k sobě drahné časy. –