Varoň. (XV.)

Ohnivé barvy pyšné komnaty

do oka kmitají se vlnou živou,

koberce orientu dálného

pestří se rozbujeně pestrou nivou;

čalouny plny fantastických her

jsou jako přikouzlené roje bájí,

jež v stanech pod hvězdnatou oblohou

vypráví poutník při palmovém háji.

A mezi tím se vinou po stěnách

zelených listí rozprostřené vnady,

jakoby prst jich něžnou svěžestí

dotknouti chtěl se pohádek těch řady.

Obrazů visí malba mistrovská,

lesknou se v bělu sochy mramorové,

a květy vonné kolem skvostných vas

na odiv vykládají krásy nové.

Letního slunka z venku žhavý žár

marně se dere skrze žalusie,

záslona těžká pouští polosvit,

do něhož tajemně se prostor kryje.

Čeří se vzduchem jakýs kouzla dech,

na polo v snu a na polo jsa v bdění;

fontanka malá v květech ukrytá

vzhůru proud tryská, stíny v chlady mění. –

Na sofě pestrých látek východu

Miriam kněžna luzně odpočívá,

puštěný na svobodu černý vlas

v prstencích dme se jako mračna živá;

ze mraků těch lesk perel lihotá,

třpytí z nich báje, jež dno skrývá moří;

pod bledou lící žhavý hárá dech,

dvou sluncí plamen v černých očích hoří. –

U nohou její Varoň, bledý muž,

k ní hledí jako k svému ráji vzhůru;

s blaženým ona v ústech úsměvem

uklání k němu bleskem žhavou chmuru. –

Na zemi rozházeny papíry –

četl z nich kněžně myšlének svých jasy,

jež měly k slávě bezsmrtné ho vznésť,

povýšiť velikostí nad vše časy.

„U nohou tvých zas klečím před tebou,

v lilií ruku tisknu sprahlá ústa,

do duše hřmí mně lásky světlá bouř,

jež sype růže na má ňadra pustá.

Polož svou ruku v bouřné čelo mé,

přitiskni k srdci mému hlavu svoji,

uslyšíš jedinou tam myšlénku,

na věky jež mne něhou k tobě pojí.“

V bouřné mu čelo ruku vložila,

vášnivě k jeho ňadrům hlavu kloní –

smutně se odvrací pak od něho,

s temného oka světlou slzu roní.

„Nejsem to já, jež žiju v nitru tvém,

duši tvou nesmrtnosti touha jímá,

pudí a štve tě, bodá dál a dál,

hlaholem mocným do útrob ti hřímá.

Krásu svých myšlének až vrhneš v svět,

jež jsi zde v pestré složil bohatosti,

oslepí slávy lesk tvé lásky zrak,

zatemní obraz, jenž ti v ňadrech hostí.

Samotna opět budu toužiť, nýť,

z oasy lásky v poušť zpět vyvržena,

zahynu já, ty dále poletíš,

zpomínkou zbudu ti jen, chorá žena.“

„Na křídla svá tě vznesu v oblohu,

přikovám ohněm svoje srdce s tvojím,

ty budeš mnou, já tebou budu zas,

k jednomu vínku duše naše spojím.

Kdo vyzve v mysli z hrobu jméno mé,

vyzve i tebe z minulosti tůní,

spojí nás v jednu duhu barevnou,

ty budeš květů myšlének mých vůní,

slunéčka mého paprsková zář,

půvabem luzným provaneš mou krásu,

ty budeš teplým dechem ňader mých,

kouzelně sladkou hudbu mého hlasu.“

Usmála bolestně se Miriam,

popírá beze slova hlavy znakem;

myšlénky zahalené v oblaky

prolétly v rychlém letu její zrakem.

Vstává a ku krbu svůj míří krok,

temné se vlasy v chůzi rozchvívají,

o skvoucí lesk se šíje odráží,

a šaty mlhotkané šustíc vlají.

Na krbu rozdělává plameny,

jantar a vonných věcí směs veň hází;

praskavě šlehá oheň háravý,

vířivých jisker tem jej doprovází.

Po boku krbu jasných bohyň dvé;

Miriam mezi nimi stojí třetí,

pravicí ukazuje k zážehu,

z úst slova v spolku s bleskem oka letí:

„V plameny ty zde vrhni slávu svou,

odměnou dám ti lásku svou i ruku –

bezsmrtnosť jména vol, neb srdce mé,

velikosť, aneb sladkosť něžných zvuků.“

Udiven hledí Varoň v postavu,

nadzemským leskem ana před ním září,

žár žhavých zrakův o něj upírá

bouřlivé lásky kněžkou při oltáři.

Vrhá se k ní a nohy objímá,

vášnivě ústa k její ruce třímá:

„Osudné vezmi nazpět slovo své,

v ducha jež mého jako bouře hřímá.“

„Slzu mou viz – než spadne v ňadra má,

k rozmyslu tu ti dávám krátkou dobu;

rozplyne-li se marně kanoucí,

pohřbím svou lásku do svých útrob hrobu.“

„Chci ti dát vše, co svojím mohu zváť,

velká však oběť velkou víru žádá;

obětí novou zahoj duši mou,

rozchvěná jež teď do svých trosek padá.“

„Vezmi co chceš!“

„Co nejdražšího máš?“

„Nemohu to, neb ty jsi sám tou cenou.“

„A co jest po mně tobě nejdražší?“

táže se Varoň s tváří uzarděnou.

Sklopila zrak, jej řasa zatměla,

stydlivě šeptá s ukloněnou hlavu:

„Půvabu mého lesk a krása má,

života mého jež mně byla slávou.“

„Znamení vypálím ti v krásu tvou,

majetkem svým že dobyl jsem ji v boji,

do tváří tvých ti vklejmím kříže znak,

poutem jenž na vždy s duší mou tě spojí.“

Bílou svou rukou sahá v černý vlas,

jehlici zlatou béře, jemu dává:

„Rozplameň zde ji v ohni háravém,

otroka znamení mně vypal žhavá.“

Rozchvěný Varoň jme tu jehlici,

na jejíž konci démant leskem září,

za démant béře ji a rozžehá

hořících myšlének svých na oltáři.

V komnatě děsivého ticha mrak –

oheň jen praská, šlehá vzhůru vůni,

obrací zrak svůj Varoň k plamenu,

nad jehož duhou obláčkové trůní. –

Rozžhaviv konec jehly k žehnutí,

obrací k ní se rychle s temným videm;

v ňadra mu klade hlavu Miriam,

a drží tvář svou k bodu s mírným klidem,

pod temnou řasu oči zavírá,

jakoby skláněla se k něhy spánku,

ždajíc tak tiše hrozná uštknutí,

jež vloží hada do kras její stánku.

Nezří, jak hroznou ruku ukrutník

přitýká žhavým koncem k její líci;

v půvabu luzném k němu tulí se

tak, jako poklid nevinnosti spící.

Lilie v čele jen se zarděly

záplavou rudou podvečerní zoře;

vpijí se do ní Varoň zrakoma,

vnikaje na dno její útrob moře –

pak ale na zem vrhá jehlici,

na místě bodů v náruč jme ji hlavu,

celuje líce, čelo zardělé,

v tváře jí sype útrob svojich lávu,

vášnivě tiskne na svou bouřnou hruď,

opět a opět líbá její krásy.

Miriam žárem ze sna zbuzena

s očí svých odhaluje temné řasy,

na něho vzhůru zírá jasným dnem,

k němu se jako nebe k zemi vine,

a záříc luzným úsměvem

jedinou hvězdou blaženství mu kyne.

Povstává Varoň, rychlým krokem jde,

po zemi rozmetaný papír sbírá,

chvějící rukou drží osud svůj,

bolestným okem na něj ještě zírá,

vrací se nazpět – stane – opět jde –

potácí se – již stojí u plamene –

napřahá ruku – drží nazpět zas –

zmatených myslí roj se v mozek žene,

před zrakem mihá se mu temný kruh –

v zážeh vše vrhá náhle s křikem divým –

stáčí se papír – chytá – hoří již,

dým klubí vzhůru kotoučem se živým.

„Vícekrát v mysli nikdy neskupím,

co jsem zde živlů rozmetaných sladil,

zbývá mně ještě jenom srdce mé,

ducha již svého plamenem jsem shladil.“

Stisknouť ji chce v svou náruč bouřlivou –

ona však nazpět krokem před ním stojí,

divokým zrakem šlehá na něj blesk,

líce se třese v žhavém nepokoji.

„Pomsta má vykonána nad tebou,

tamo již hoříš celý se svou duší,

nevstaneš nikdy víc z těch plamenů,

na věky jež tvůj poklid žárem skruší.

Ještěra jedovatým žíhadlem

zničil jsi v ňadrech mojich stánek míru,

života mého duhu rozmetal,

nasadil do útrob mých hnízdo štírů.

Znáš zde ten list? jej vrhám v zážehy,

ať hárá s myšlénkami tvými spolu;

šlapu tě ve prach červem plazivým,

v žertvu tě dávám zuřivému bolu.

Pryč z očí mých“ – list vrhá v plameny,

s Varoněm svět se točí kolotavě,

neví, zda bdění to neb těžký sen,

jenž ostré drápy položil naň dravě.

Hledí a hledí – výkřik šílený

z ňader se rozbouřených dere hněvem,

vrhnouť se na ni chce a rozsápať

litého dravce rozzuřeným řevem.

Sám ale již – a pusto kolem jest,

na krbu papír v dýmu dohořívá,

mrákota jímá zraky posupné,

a ducha uchvacuje mocnosť divá.

Pádí a pádí, neví kamo sám,

nocí i dnem a po dni opět nocí,

pekelný oheň štve ho v útrobách,

ku předu bodá hrot ho černých mocí.

Konečně klesá na temeni hor

pod smrku omšeným a smutným hávem,

jenž jako černokněžník v pustyni

do nebe trčí ve šláři svém tmavém.

Dlouho tam spal, a když vstal ku světlu,

jiné již našel srdce ve své hrudi;

v nitro se vkradl jakýs druhý duch,

démona silou jenž ho rve a pudí.

Do kola dusné ticho prostřeno,

na šedých skalách jenom mechy žluté,

a na nich kráká hnusnou povídku

havranů stádo černě rozkynuté.

Té jejich písni Varoň rozumí –

pějí tam světu budoucnosti báje.

Hrozí jim rukou, oni letí pryč,

a černá síť jich po blankytu vlaje.

Do kraje hledí – kolem celý svět

zdá se mu černým čarodějem býti,

a srdce lidská hradem zakletým,

v němž spící děva zakletá se třpytí,

třpytí se, leskne všemi půvaby,

zamrz’ však kouzlem života proud jarý;

Varoň chce jíť a zpěvem probudiť,

rozváti z nitra dechem ledné čáry,

vzkřísiť ji k žití, pojmouť v náruč svou,

na její ňadrech slaviť věčné hody,

v zakletý zámek vštěpiť ráje strom,

kochati jeho zlatými se plody.

Divá ho mysl pudí v dálavu,

od místa k místu jde a hraje, zpívá,

ve dne se po dědinách rozléhá

hlaholných jeho zvuků hudba tklivá,

a v noci na hřbitovech mrtvým hrá,

na hrobech sedá, po jich rovech chodí;

zakletou děvu ze sna budiť chtě

šílenec dálným světem krok svůj vodí.