Varoň. (XVI.)

Dvacet let již tak se vleče,

skráně kryjí šedé vlasy,

na zbloudilé duše desky

myšlének řad vryly časy,

vryly hieroglifů je písmem

tajným, skrytým lidským zrakům,

jenom Varoň čte a hraje,

rozumí těm černým znakům,

vypráví je v slov tísni,

temnu slonu odhaluje,

jako věštec hlubných mocí,

jejichž tém se před ním snuje.

Svět se směje bláznu starci,

jenž vždy hrá a k tomu zpívá,

někdy vesel, někdy smuten,

jak kdy duch se na svět dívá. –

Léto jest a modré nebe,

slunko hřeje, slunko pálí,

k dědině se blíží Varoň,

housle jeho slyšeť z dáli.

Ke známému tomu hlasu

se všech stran se hrnou děti,

děvčata a chlapci spolně

k starci běží, k starci letí.

Veselým se hemží skokem

kolem něho v bujném davu,

štěbetají, tančí, křepčí,

zvyšujíce křikem vřavu.

Mezi nimi ale Varoň

kráčí vážnou tváří k předu;

vlasy rozčechrané v čele

sahají až k mrakům hledu,

na hlavě má těžkou čapku,

černou starou beranici,

zpod níž celý strumen potu

po vráskách se řine v líci.

Zeleň, kapradí a chvoj,

listí z dubu, květy z luhu,

přesličky a jetel polní

zdobí čapku v pestrém kruhu.

Halena mu kryje tělo,

vidna snědá ňadra nahá;

drží k hrudi housle levou,

pravou smyčcem k strunám sahá.

K veselým svým zvukům zpívá

jakous píseň hlasem starým;

děti, podavše si ruce,

kolem tančí skokem jarým,

hledí k hudci okem modrým,

potřásají malé hlavy,

a své tenké hlásky mísí

ve Varoňův hlahol žhavý.

Děti, starec – vše jest boso –

kudy táhnou, prach se svíjí,

u domů psi hudbou jati

štěkají neb bolně vyjí.

Starý pometlář a podruh

Kubeš v návsi houf ten vidí,

hází v stranu pometla svá,

kulhavý k nim krok svůj řídí.

O berličce jedné hbitě

k malé tlupě běží, spěje,

pantofel mu cvaká v běhu,

horký pot se z něho leje.

Dál jde s nimi; Varoň hrdě

na pometláře se dívá,

pometlář však nedbá toho,

s dětmi křičí, s dětmi zpívá.

Přišli za ves, Varoň stanul

v květném luhu, hraje dále,

děti nyní po dvou tančí

kolem pochmurného krále.

Pěnkava a skřivan umlk’,

přestal cvrkať cvrček v trávě,

v žitě charpa květ svůj skrývá,

s nebe slunko pálí žhavě. –

Varoňovi klesla ruka,

umdlel hráti v prostřed vřavy,

odhodil i smyčec, housle,

sundal pestrou čapku s hlavy,

položil ji dolů na zem,

a sám také sedl v trávu,

děti ještě křičí, křepčí,

volajíce jemu slávu.

Umlkají zpoznenáhla,

k mistrově se čapce derou,

sahají si do kapes svých,

a z nich různé dárky berou:

suché švestky, suché hrušky,

kusy chleba v ruce mají,

prvé však, než za odměnu

starci almužnou to dají,

každé ukousne si kousek,

a pak teprv klade v trávu;

klidně bere daň svou Varoň,

jako důkaz svému právu.

O berličku opřen Kubeš,

za dětmi si stojí tiše,

a z dětinských jeho tváří

dobrá, milá mysl dýše. –

S bolně tklivým usmíváním

peníz hudci darem dává;

a svou daň si Varoň sebrav,

skrývá ji a zvolna vstává,

zvolna kráčí, dále stupá,

posupně před sebe hledí;

dokud nezanikl v dálce,

zrakoma ho děti sledí.