Varoň. (XVII.)

S temena nadúvalných, příkrých skal

do noci plné hvězdic Varoň zírá,

po skráních plyne dlouhý, šedý vlas,

housle jak dítě svoje v rukou svírá.

Tichý z úst šepot nejprv divných slov

větrem se mísí, duje do dálavy;

živěji mluví pak, a k obloze

vysýlá hlasu svého hlahol žhavý:

„Nebesa, dálná, krásná nebesa,

velebné odvěčného světla sídlo,

jedině vy jste s to v své pohodě

pochopiť touhy mé a bolu zřídlo.

Ty krásný, stříbrovlasý jinochu,

měsíčku lepý, hvězdic kníže bledý,

poutníče nebes, vyslyš prosbu mou,

kterou dnes k tobě nesu naposledy.

Až na mé srdce hlínu položí,

zaroste hrob můj nízkou, chvějnou travou,

ty nedej jménu mému zemříti,

probuď je v duších ozářenou slávou.

Až za sto let, ne ne – až za tisíc

uvidíš večerem neb nocí stinnou

dívku a mládce v něžném objetí,

ani se celují a k sobě vinou,

paprskem svým jim šeptej do ucha:

Žil jednou člověk Varoň na tom světě,

jenž vrh se v lásky moře hluboké,

poklid svůj ztratil v jeho velen změtě.

Žil však muž ten, a věčně bude žíť,

velké měl srdce, přeplněné city,

tak jako pohár vínem kypící,

ve kterém celé světy byly skryty.

Člověk ten hrál a věčně bude hráť –

zahrej jim píseň na paprsků třpytu,

které té naučím, bys pomněl ji,

hráti ji mohl po mně v luzném kmitu.

Pověz, že já jsem tvůrcem písně té,

dobře však zachovej ji ve své duši,

by ti ji neukradl vrah můj – čas,

jenž chce mne zničiť, a vše krásné ruší.“

Z nástroje jeho nový vane zvuk,

lilie sní tak v letní noci báje,

s oblohy rosa když jí svlaží tvář,

a vánek nad ní svůdnou něhou vlaje.

Ze sna se motýl budí vyplašen,

ve vzduchu chvílku kolýchavě krouží,

klade se v její ňadra opojen,

ssaje z nich slasť a v rozkoši se hrouží. –

Vzduchem se vlní píseň Varoně,

jenž za ní pohlíží, jak letí k luně,

vidí ji na perutích svých se nést,

vidí ji prchať v éterové tůně.

Dál hledí vzhůru k jasným nebesům; –

obláčky s měsícem si bledým hrají,

hvězdy se smějí, tančí, laškují,

plesají míry v nekonečném kraji.

Do duše bodá hudce taký ples,

Varoňův zrak se pokryl černým mrakem,

počíná hroziť pěstí k obloze,

jeho že bolu větí smíchu znakem. –

„Bídná vy světla, vezdy mrkavá,

vichrem vás dechu s nebes báně smetu,

na jednu haldu skupím všechny vás,

na jednu kupu věčnosť shrábnu světů...

K smíchu to nebe chytré, lstivé jest,

nahoře rozepjalo svoje vděky.

Pod námi dole tam proč neteče,

veltoku proudem modré, světlé řeky?

Skákali bychom v ní jak stádo žab

do vody skáče vyplašeno z břehu,

ve vlnách lazuru se koupali,

a ssáli slastí rozčeřenou něhu.

Žáby, ty žáby... nebe lazurné...

lazurné nebe, v tebe písmem žhavým

vyryju z ohně hrozné jméno své,

aby tam plálo slunkem kolotavým.

Lazurné nebe, v tebe hlaholem

děsivě houknu jména svého hlasy,

aby se rozlehalo hromem svým

v prostoře nekonečném na vše časy.

Duněti bude celou věčností,

z jednoho konce valiti se v druhý,

od hvězdy k hvězdě bude vichrem váť,

káceti obrovskou se vlnou v kruhy.

Buráceť bude světy, zahřmí jim:

Žil jednou člověk Varoň na tom míru,

veliké duše muž – však utonul,

utonul v prachu, v malých lidí víru.“

Trhané zvuky z houslí vichrem rval,

odrážel jich se hlahol od skal kolem,

vlnil se, táhl v lesích ozvěnou,

naplněn šíleným a hořkým bolem. –

Umdlelá ruka padá s nástrojem,

toužebným okem Varoň k nebi zírá,

tamo však bez konce jest klid a mír,

a třpytem leskne rozloha se šírá. –

Šílený smutek ovívá mu tvář,

klesá i vztýčená prv hlava dolů,

a duše jak by něco hledala,

potácí po zemi se plna bolu.

„Nebe jest jako mysl ženina,

jako to její srdce kolotavé;

v citů těch poušť rýť jména svého zvuk –

toť jako psáti v písku moře žhavé,

jenž letí lehký s každým vanutím,

oasy nejvábnější ničí žití.

Kde najdu ňadra, duši, myšlénku,

kde bych moh jména svého paměť skrýti? –

Krásná ty země, panno věčných vnad,

miluju tebe jako sestru svoji;

vyslyš mou prosbu, prosbu jedinou,

života mého luzný, svěží zdroji.

Se stromu poznání jsme jedli jen,

stromu však nesmrtnosti plody sladké

zavřel nám anděl mečem plamenným,

vrhnuv nám duši v rmutu víry vratké.

Já nechci umříť – vyslyš prosbu mou –

naučím tebe jedné svojí písni,

o níž jsem celé žití přemýšlel

uprostřed bouře lásky, vášní, tísní.

Nauč jí ptáčky své a potoky,

oblakům sděl ji, ozvěně i borům,

řekám i vánku, ba i havranům,

všemu, co hýbe se, všem živým tvorům.

Až na mé srdce hlínu položí,

přikaž jim, aby píseň moji pěli,

šuměli, rokotali, šeptali,

v uši i nitro srdcí lidských hřměli,

a veždy aby k tomu přidali:

Žil jednou člověk Varoň na tom světě,

muž duše veliké, ba obrovské,

utonul ale v malých lidí změtě.

Dobře si však ji máti pamatuj,

poslední jest to k tobě píseň moje,

poslední z rozedmutých prsou zvuk,

poslední výtrysk kypícího zdroje.

Člověka tobě vyrvu z mutů těch –

hle člověk vztýčil hrdě svoji hlavu,

a volá hlasem hromů třepících

ve všehomíru kolotavou vřavu:

Co jest tam rozmetáno ve vás všech,

a v prvků roztříštěno myriady,

co v konce věčností dvou vmetáno,

čas co víc nespojí v sklad jedné řady,

to všechno skupeno jest v ňadrech mých!

Veliký duší jsem jak vesmír věčný,

bohatý jako časů valný proud,

myšlénkou svojí stojím nekonečný,

a v rukou mocných držím všechny vás.

Rej vaší hudby pouhým jen jest strojem,

bez vášní jste, jen pouzí otroci,

však vášeň mého života jest zdrojem.

Buduji nebe, peklo vášní svou,

čerpám v ní nadšení a lásku svoji,

k hněvu i k nenávisti zážehu,

k vítězství mne a k slávy trůnu zbrojí.

Buduji světy v bouřné hrudi své,

a zas je kácím v propasť, v bezdno metám,

i tvořím bohy, stavím pro ně ráj,

vyháním pryč je zas a sám tam vlétám.

Člověk jsem, člověk! – Poslyš, máti má,

velikou píseň moji o člověku!

V paměť svou písmem žhavým vyryj ji,

bouřlivou, pestrou, ladnou, plnou vděků.“

Z nástroje vlna nových hlaholů

čeří se vzduchem, v úskalích se ztrácí,

po borech tmavých těká úvalem,

a jako ozvěna se nazpět vrací. –

A když tak hraje, náhle zdá se mu,

země že rozlohy se šíré chvějí,

zpěvu že jeho větí odpověď,

a vše že tančí v kolotavém reji.

Zpívají bory, hory kloní se,

pukají s třeskem nachlumené skály.

Z přírody celé hřmotem obrovským

kolácí zvuk se šílenými valy,

a bouří píseň jeho v prostory,

k oblohy klenutí jí nese letem,

valí jí do podzemí temného,

v útrobách země hrochotá ji změtem.

Pod ním i nad ním, vedle něho, v něm

hýbe se vše, vše kotoučí se, zmítá,

vyvíjí luky, krouží v kolesách,

vzedmutím dme se, chvěje se a kmitá,

romoní, šumí, šeptá, rokotá,

lepetá, zpívá, hraje kolýchavě,

zvoní jak vichrem rozhoupaný zvon,

hučí a kypí v rozvlněné vřavě.

V obloze hvězdy rozprýskaly svit,

v divoký rej se daly v modrém moři,

v obloucích plamenných se houpají,

a září ohněrudou nebe hoří.

V přívalů rozpestřených rmutů těch

podivně luznou melodii slyší,

jakoby něha duhou věnčená

na křídlech bílých vála z rajských říší.

Béře jej v náruč vůní prodchnutou,

nese jej na perutích k nebes báni,

on sahá po obloze ramenem,

a hvězdy shrnuje svou mocnou dlaní,

jímá je v hrsť a opět v prostory

třpytem je roztříštěným seje, metá,

a z každé hvězdy v dálku vržené

lidského srdce vonný kalich vzkvétá,

naplněn vůní slasti opojné,

jež z něho duje oroseným vánkem;

kamo jen hlédne, vidí citu květ,

a celý mír jest lidských srdcí stánkem,

v každém z nich třpytí jména jeho zvuk,

barvami duhy vyryt v rozvlnění;

diví se – hledí – pláče radostí –

na zemi klesá – Varoně víc není.