Varování.

Má síň tak zvučně hlasem Lidky zvoní,

že stará lípa před okny se chvěje

a holou hlavu na tabule kloní,

by viděla, co ve vnitřku se děje.

Ach, zdá se jí, že jaro přišlo zpět,

že uslyšela šveholiti ptence,

že třeba, aby hnala na pupence

a na nový si zakládala květ,

vždyť netušeným kouzlem mládne svět.

O družná lípo, vyčkej ještě času,

či dřív než kmentem zima oděje tě,

chceš znova plésti květy v kyprosť vlasů?

Vždyť nejsi v jaru, ale ve podletě:

tak mile šálí tě mé Lidky hlas,

i mně tak blaze její při usínání,

jak růže by mně květly kolem skrání,

a přece vím, že prosivěl už vlas

a paprslek mých očí zbled a zhas.

Tož počkej ještě s poupaty a květem

a zastav mladou sílu v starém kmeni,

až jihu vzkaz svým políbí tě retem,

teď času ku rozkvětu ještě není –

viz, v mračnech střádá bouře sněhu tíž –

kdo v jeseni se květem přiodívá

a poupaty své choré ňádro skrývá,

byť v podiv světu stojí v hrobě již! –

Zda, lípo, stejně se mnou necítíš? –