VAROVNÝ HLAS

Já pobožný jsem vírou v člověka,

leč smutný též, jsem smutný též.

Neb někdy na mne lehne tíha věznic všech,

i svatých prázdnot jako Svatovítská věž.

Papíru hory tištěné, zlo řečí zbytečných,

zákonů ztuchlá, dávná chut,

a láska, jež si dýkou zprobodá

za údem úd.

Hříchové zbyli v starých domech zakleti

všech lstí a dutých přetvářek,

smích družstev lupičských a zjevných band,

vyrostlých lidský nad nářek.

Tu zdá se mi, že světem starým zas

jsem zaskočen, zle zaskočen,

že zas ho na ramenech zdrobnělý

ti nesou, jimiž zplahočen

je ideál, v opičích posuncích,

v snech revolučních břídilů,

jimiž nám starý zjevuje se svět

díl po dílu,

i v staré vášni, v staré mstě,

v tom duší vraždění a těl,

v tom nenávistném třídění,

v svobodě, vzít, co mít bys chtěl.

Neb učí se ten příliš starý svět

dál za kořistí pochodům

a z příliš, z příliš starých knih

dál učeneckým kázati je rtům.

A ve všem vrací se zas starý svět

i starý ďábel v nás i starý bůh.

Jen nová láska pláče mimo nás,

lidskosti nové nesplacený dluh.