Vašim očím.

Jak mohl bych váš pohled jenom snésti!

mé oči tolik jasu neviděly

ni v noci letní, kdy se hvězdy chvěly

nad zemí v stínu zkvetlých ratolestí.

Tam azuru výš, kam se v letu vznésti

smí na peruti hrdé orel smělý,

zde nitra hloub, kam osamělý

jen Bůh sstupuje v čistých dobách štěstí.

Ó z hloubi té teď jistě vstříc mi září!

jestli čí, duše vaše Jeho tváří,

zkad láska-Bůh nám blízko usmívá se. –

Ach, v bázni o vás přemýšlím v témž čase,

co let a rmutu třeba, než se zkalí

hloub duše vaší, andílkové malí?!