VÁŠNIVĚ.

V šatečkách bílých jako sníh,

jako sníh –

rci, proč se výstražně prstík tvůj zdvih’,

zticha zdvih’? –

sklouzni jen zlehýnka,

malá má malinká,

do loktů mých,

loktů mých.

Na stromy – dumají šumíce –

padá svit stříbrný měsíce,

zmodral svit měsíce –

noc je tak smutná a tichá, tak tichá...

vůni zem’ dýchá –

tak žádostivě dýchá a dýchá,

noc je tak smutná a tichá,

tak tichá!

Chopin teď zaplakal nocí tou

hvězdnatou,

na nebi přes měsíc obláčky jdou

(přes duši šedivou mlhy tak jdou,

tiše tak jdou – –),

světlušky zakmitly v trávníku kdes – –

Po rosných krůpějích

měsíčný bílý sníh

rozlil se měkký a vklouzl též v les.

A ty tak bledá v loktech mých

sevřených – –

a ty tak teplá, na rtech smích –

prstík tvůj k ústům se ještě zdvih’ – –

Sepjatá ruka z očí tvých

duši mou hledá a s prosbou se zvedá,

ach, ty’s tak bledá, tak bledá, tak bledá

v loktech mých,

v šatečkách bílých jako sníh...

Jako sníh!