Vavřincova studně.

Zem se chvěla, ve vsi lkali:

na píď trhala se zem,

studně vody nedávaly,

naříkáno vůkolem;

jenom v studnu Vavřincovu

prýštilo se vody dost,

lid bral okov po okovu,

Vavřince však jala zlost:

„Co pak já jsem studnu roubil pro ně?“

Zavřel ji, lid ze vrat zpátky honě.

Prosili: „Dej, zlá je nouze!“

„Nedám!...“ „Odměkči se přec!...“

„Napijte se třeba v strouze!“

zaláteřil Vavřinec.

Zavřel; lid však do vrat buší:

„Smilování! Probůh, dej!“

„Ne! Váš hluk mne nevyruší,

nedám, ani za krůpěj;

toť by tolary mi rostly v dlani

na hřídel i čepů spravování!“

Lehl. Na okno kdos klepe:

„Kmotře, vody! Hoch je chor,

schladí-li se, bude lépe...“

„Nedám!...“ „S píď jen, nad outor!“

„Ne, chceš, abych vstával z lože?

nevím, kam jsem klíče dal!“

„Nedáš?“ „Nedám!...“ „Ty můj Bože,

Sprav se juž!...“ „Jdi, rád bych spal! –“

Obrátil se Vavřinec a z hněvu

zaklel několikrát pro úlevu.

Usnul. Jiný klepe kdosi.

„Co zas?...“ „Nebuď krut a hluch,

o džbán vody žena prosí,

právě pomohl jí Bůh,

z vody nemáš přece škody!...“

„Mám-li vstávat k vůli nim?

ber, kde chceš, já nedám vody!“

„Probůh!...“ „Už tě neslyším!

K vůli tomu dotěrnému lidu

ani v noci ještě nemám klidu!“

Spal. Tu zaklepáno znova:

„Starý otec – měj přec cit –

stojíť skoro u hřbitova –

hrdlo touží ovlažit;

zhyne-li, pět na žebrotě

budeme vsi na obtíž!...“

„Mám snad k vůli jakés slotě

v noci vstávat? Táhni již!...“

„Probůh dej!“ – „No, vyskočím-li z domu,

uvidíš, zač loket... u sta hromů!“

Za šera však z nenadání

sám na sobě okoušel:

žíznil rtoma, hořel skrání,

vstal a rychle k studni šel,

a juž okov dolů padá...

Ha, ta žízeň a ten pal!

Hlava hoří, ret mu zvadá –

okov v ráz se nabíral,

div nestrhl řetěz, jenž ho víže,

a Vavřinec tahá: „O té tíže!“

Zaklesnuto; chutě k vodě –

ale hrozno! Jaký zjev?

šedý mužík sedí v brodě...

Vavřincovi mrzne krev:

zírá, vytřešťuje oči,

stojí jako přimrazen,

v okovu se mužík točí:

vlasy jako mokrý len,

vousy dlouhé jako sítí v řece,

vlas jak vodopád mu kryje plece.

Strne sedlák, před ním stoje...

V tom hněvivě mužík: „Slyš,

chudým neměl’s z mého zdroje,

proto již ho neuzříš.

Hledej na statku kde koli,

marno, svědomím jsi kles’:

nevytěžíš chleba z polí,

ni ze studně vody, věz!

U těch však, jimž v nouzi nechtěl’s dávat,

budeš obého se dožebrávat!“

Zmizel. Sedlák ležel v mdlobě.

Když ho našli, kříšen v ráz,

divno však, když přišel k sobě,

prázdnou studnu měl, lid žas’ –

ale kolem u soudruhů

v studnách vody bylo dost,

bohatství jim rostlo v luhu,

jemu v srdci zoufalost:

dvůr mu shořel, spustla pole v stráni,

v studnu skočil; šílel při skonání.

Ale ve vsi mnozí praví,

u studně že zas a zas

v pláč pohroužen usedavý

v půlnoční se jeví čas;

váží: okov výš se smýká –

stoupá – zase padá zpět...

Vody sedlák hledá – vzlyká –

na hořící žízní ret;

první krůpěj, jež se v studni zrodí –

praví lid – jej zase vysvobodí!