VAVŘINEC

Mnoho vody vlila

řeka do moře,

a smrt ulevila

mnohým od hoře,

co Řím vládl bez výhrady

nad zeměmi, nad poklady –

osudu se střežte zrady,

kdož jste nahoře!

Tehdy z Palestiny

do dědin i měst

mezi lidské syny

nové víry zvěst

nesli muži odhodlaní,

které pronásledování

neodstrašovalo ani

hrozné smrti trest.

Celé svazky byly

již tím popsané,

co vše zakusili

první křesťané,

skrývat před pohanskou sběří

musili se, ku večeři

házeli je divé zvěři

římští katané.

Císař Valerian

v říši římské vlád’,

byl to velký pijan

a měl ženské rád,

ale v srdci zatvrzelém

nové církve nepřítelem

byl tak jako v světě celém

nikdo druhý snad.

Mučenická sláva

je sic pěkná věc,

ale církve hlava

a s ní ovčinec

ze svého přec vyšli klidu;

jediný jen chladně bídu

všechnu snášel, kněz, muž z lidu

jménem Vavřinec.

Císař ved’ rád války

jako mnozí dnes

dívaje se z dálky

aniž sám tam lez’.

Drahá věc to! Daně stále

rostly. Konečně byl ale

vymačkán lid dokonale,

mocnář bez peněz.

Avšak mocnářovi

k štěstí ministra

dal bůh v Modestovi.

Co to za bystrá

hlava byla! Šel vždy novou

cestou, v práci pro hladovou

pokladnici císařovou

platil za mistra.

Modestus byl státník,

jenž se zajímá

o kde který patník.

Věděl, jaký má

Vavřinec vliv – nad penězi

církve vládne! Znal, kde vězí,

vzkázal proň a řek’ mu mezi

čtyřma očima:

„Doneslo se mně, že

vzácných pokladů,

stříbra, zlata, spěže

máte hromadu.

Časové jsou nyní špatní,

otevř kapsu, zuby zatni,

prázdná pokladnice státní

jde k Vám o radu.

„Dosud jsme Vás z kůže

dřeli, věšeli.

To se změnit může

rázem, příteli.

Budete moc’ na modlení

trčet až do omrzení

v době noční, v době denní,

jenom chcete-li!

„Souvěrcům svým ještě

dnes vše vypovíš:

ze zlatého deště,

když mi vyhovíš,

vzejde vám pak nový směr tu,

ne-li, tak vás pošlu k čertu,

a že nerozumím žertu,

křesťane, to víš!“

Vavřinec měl sice

mnoho důvodů

rychle vytratit se

někam za vodu;

takto však se nerozhodne,

nýbrž přijde příštího dne

ale nikdo neuhodne,

v jakém průvodu!

Starci otrhaní,

slepci, mrzáci,

žitím krutě štvaní

choří žebráci,

přemožení namáháním,

se vzdechy a s proklínáním

jak příšerný ohon za ním

táhli k paláci.

Modestus, chlap starý,

když to uviděl.

„Co to za maškary

přivádíš mi?“ děl.

Řekl Vavřinec mu na to:

„Toť náš poklad, naše zlato,

vše, co může nám být vzato,

co’s nám záviděl!“

Netěšila pána

zlatá tato žeň.

Vzkřikl na hejtmana:

„Nazpátky to žeň!

Nešetř’ holi, nešetř’ ranou,

kněze ale vezmi stranou,

ha! ten za tu podívanou

přijde na rožeň!“

Kněze k zemi strhli,

a byl odvlečen;

na rožeň ho vrhli,

když byl vysvlečen.

Za nedlouho nečekaně

„Obraťte mě,“ spustil na ně,

„chtěl bych na druhé být straně

stejně propečen.“

Když věc ta se stala,

ani nevíte,

jaká hrůza jala

svědky očité.

Děl se s nimi obrat náhlý,

bludy svoje odpřisáhli,

po milosti boží práhli

od příhody té.

K událostem těmto

podotknu radš’ hned:

Nevymyslil jsem to,

to by si se plet’.

Padla předminulé zimy

malá knížka do ruky mi,

stará, s listy sežloutlými,

a tam jsem to čet’.