VAVŘÍNOVÝ VĚNEC.

Na zelených mořských vlnách,

vavřínový věnec zřel jsem,

vavřínový věnec krásný

po zelených vlnách plul.

A za věncem vavřínovým

nepřehledné množství rukou,

bílých rukou, čistých rukou,

dychtivě se vztahuje.

Vavřínový věnec svěží

nese se kams do daleka,

rozčeřené vlny mořské

do daleka spějí s ním.

Bílé ruce za vavřínem

do neznáma rychle spějí,

v mořských vlnách bílé ruce

bojují a zápasí.

Lidské ruce křečovitě

po vavřínu vztahují se,

ale věnec vavřínový

bílým rukoum uniká.

Vichřice svým velkým dechem

ve tvář duje mořským vlnám,

mořské vlny jako ptáci

letí s věncem do dálky.

Mořské vlny dravě letí

s vavřínovým čarným věncem,

žádostivé lidské ruce

svádí o něj lítý boj.

Bijí se a vraždí ruce,

zkrvácené mají dlaně,

červená krev barví vlny,

vlny modrozelené.

Zkrvácené lidské ruce

v křečích schvátit vavřín touží,

jako dravci za kořistí

tisíce se žene jich.

Nespočetné řady rukou

z moře prsty vynořuje,

statisíce mrtvých rukou

na dno klesá zhoubných vln.

Miliony lidských rukou,

bojujících, zápasících,

dostihnout chce vavřín Slávy,

vavřín věčně zelený.

Miliony lidských rukou,

zápasících, zkrvácených,

v záři slunce večerního

na smrt vede lítý boj...

Věnec Slávy vavřínový

uniká však, mizí rychle, –

mizí... mizí za obzorem,

v záři slunce krvavé – – –