Vavro Brezula. (II.)

Táhli Turci, táhli, sbory jako chmáry,

táhli z Filekova k Lupči na chotáry,

v jedné ruce oheň, v druhé ruce vražda:

juj, hřbitovem po nich dědinka je každá!

Zem slovenská úpí pod rumáky těžce,

chmuří se i skály Lupči ve soutěžce,

Hron své vlny mutí, hory čela mračí –

seskákali s ořů Sytna pomáhači,

nakladli se v průsmyk, zavatřily vatry.

Viděly to z dálky, zabouřily Tatry,

šlehl Parom živou střelou nad lupiči – –

Co se Turci děsí, utíkají, křičí?

Hej, tam se skal vrchu mláď slovenská kvapí,

líce pochmuřená jako Sytno v kápi,

zraky zaníceny jako Kriváň v búrce,

ze srdcí jí šípy rostou na odpůrce.

Nad hlavami točí valaškami hoši,

a před nimi Vavro jako na Tátoši;

letí jak by orel dal mu křídla ručí –

hoj, už Turky svírá lvího do náručí,

palošem v ně rubá litým z Tater žíly,

Paromův blesk na něm spočinul v tu chvíli.

Žene junač Turky valaškami, kyjci –

do vln Hronu vrahy ženou Turkobijci,

a Hron pohněvaný nepřátely chytá –

ej, byla to bitka na Příboji lítá!

Lala! aga sketa do vln skočiť váhá,

padá na kolena, volá na Allaha,

prosí pro bůh milosť, strach jím běhá křečný:

„Nevíš čestně umříť – žij, ty nestatečný!“

Odvrátil se Vavro – skočil aga v nohy,

utíkal a v dálce hrozil ze zálohy:

„Chraň se, ďaure Vavro, vrátím se jak čmelík,

na supa však vzrostu – Allah, Allah velik!“

Hej, v průsmyku hlučno: po krvavé plaši

Lupča s Lubětovou hýří v samopaši,

vatří bujné vatry, pějí šumné zpěvy,

vyhazují chutě kulače si révy,

pozabučky křepčí a kolesa lámou:

máš ty, Vavro, věru chasu světoznámou!