Vavro Brezula. (III.)

Spala Lubětová, do zorěnky spala,

mutného se jitra, bědná, nenazdála!

Několik už sluncí Vavro v dáli mešká –

přišla na domov mu ťažobečka těžká.

Ne jen ťažobečka: Turci přišli draví –

juj, byl v Lubětové salhan překrvavý!

Ještě Vavrův domček věrná čeleď brání –

darmo! kde je tolik vrahů do rubání.

Klesá mladý starý, povázány ženy:

najdeš, Vavro, doma holé jen už stěny!

Odvleče ti aga žínku do zajetí,

vychová ti Turky drobounké tvé děti.

V jizbě tvojí hýří, ve tvém domě hody:

„Vař ty, ďaurko pěkná, jako u vojvody!

Navař, ďaurko, hostům, než se venku sšeří,

vybraného masa navař ku večeři!“ –

Klade žínka ohník, pláče ve pitvoře:

„Co si počnu, hříšná – nikde masa v dvoře!“

Jajká něboračka, – tu však, boží rady!

jak by s dubu spadl, Brezula je tady...

„Dej bůh štěstí, ženo! – Hej, či u nás hosti,

že, má ženo, vaříš jako k veselosti?“ –

„Jaj, mužíčku, věru hostů dosť – dům pustý –

nemám, duško, Turkům masa do kapusty!“

„Nože počkej, žínko, hned ti, do Paroma!

vybraného masa nasekám a doma – –“

Vytrh Vavro paloš široký a křivý,

vrazil mezi Turky: „Lala! světa divy!

Dej bůh štěstí!...“ Kdyby v Turky Parom střelil,

nebyl by je věru hůře zneveselil.

Shasli rázem louče: ej, tma jako v rohu!

„Nuž však já vám, Turci, k světlu dopomohu!“

Sevřel statný Vavro křemen do lvích zubů,

nakřesal si šavlí jisker ku porubu.

Každým svitem jiskry našel jednu hlavu:

„Na pokon šels, ago zradný, na výpravu!“

Pobil Vavro hosty, sebral junač novou,

vybil vrahy Turky za svou Lubětovou.

Neodešla domů jedna turská hlava:

hoj, šel tam jen strach a Brezulova sláva!