Vavroušek.

Zdědil Vávra po tetě

Zlatých padesáte,

Za ty sobě pronajal

Pole vršinaté.

Zasel žito, pšenici,

Dělá hospodáře,

Nevšímá si nikoho,

Nedbá na faráře.

Přišla bouře, spadl déšť,

Nehoda se stala,

S žitem zlatá pšenička

Pryč mu odplavala.

Myslí on si: „Co je víc?

Ne-li hospodářem,

Tehdy aspoň nanejmíň

Budu kvasničkářem!“

Nese Vávra kvasnice,

Zase poprchává,

Na mezi se pod stromem

Vavřinec schovává.

Zableskne se, zahřímá –

„Mumlej, mumlej, hromu!

Vzals mi žito, pšenici,

Vem si putnu k tomu!“

Blesk se mihne, s hora bác!

Putna letí v kusy,

Vávra ke vsi utíká,

Až se plaší husy.

Od té doby Vavroušek

Vždy se hromu leká,

A před panem páterem

Čapku pěkně smeká.