VAZAČKA KVĚTIN.

Za malým krámkem květináře

ve kvítí plné světnici,

tam váže věnce v potu tváře

a mnohou krásnou kytici.

Však v malé kytky vážíc kvítí,

vždy při práci se usměje:

Co, Bože, na tom květu chytí

se lásky, touhy, naděje!

Již ví: Pán mladý v krámek vstoupí

a požádá květ v rozpacích,

ach, jak je ve své lásce hloupý,

on rdí se, jak by páchal hřích.

A spěchá z krámu... V malé chvíli

při schůzce podá dívce květ,

ach, Bože, jak se láskou šílí

při kouzlu osmnácti let!

Na ňadrech svadne květu vnada,

pak rtík jej zlíbá vášnivý,

a posléz – jak ta láska mladá –

ve staré knize spráchniví.

Ba myslím, někde v knize prosy

neb v knize veršů – nevím sám –

květ eriky a tuberosy

též svadlý, žlutý ležet mám.