Vážná rozmluva.

Byl svátek Marje, Boží Matky Panny,

lid zbožný plnil posvěcené stany;

i Václav smutně na cestu se dal,

když bratra marně do kostela zval.

On po dlouhém a suchoparném čase

se v chrámu Božím vroucně modlil zase;

též kazateli pilně naslouchal,

a navždy novým člověkem se stal.

Šel domů. Jan si sbíral nové laty,

by přišil si je na chatrné šaty;

tu Václav vážně k němu přisednul,

a smutným okem na něj pohlédnul.

Hned promlouvati počal v polopláči:

„Kam zavedli nás oba špatní štváči?

Jsme jimi obrácení na ruby,

je blízká tůně naší záhuby.“

„Jak šťastni šli jsme z otcovského domu

tím libým stínem porozkvetlých stromů?

Jak často v blaha svého záchvatu

jsme rozmlouvali o svém návratu!“

„Nás oba stihla netušená bída,

jen žal a hanba z očí nám dnes hlídá;

nás do drápů svých dostal svůdný ďas,

jen maličko a on nám zlomí vaz!“

„Ó bratře, ihned moudře sobě raďme,

a rázně na dobrou se cestu vraťme;

nás nikdy nespatř pobloudilců kruh,

nám odpustí a síly dodá Bůh!“

Jan, bratr, mlčky starý oděv látal,

však nyní bratru odpovědět chvátal:

,Můj drahý bratře, ty jsi ještě tmář

a já jsem osvícený pokrokář!‘

,Já rázně kráčet budu se svým šikem,

mne nikdo nesmí nazvat zpátečníkem!‘

Ty beze mne jdi nazpět sám a sám,

já z duše své ti navždy výhost dám!‘

Jan bratra svého doma v pláči nechal

a čerstvým krokem do hospody spěchal.

Již příštího dne vyměnil svůj byt –

snad jinde vrátí se mu v duši klid.