Včela a Čmel.*

Bylo jaro a jasný den,

Včelky z oulu letěly ven;

S květu na květ sedaly,

Plástve medu dělaly.

Náhle něco zahlučelo;

Nedaleko zabrunčelo;

Hluče přiletěl

Medojedný Čmel,

A do hádky hned se dal,

Včeličkám se vysmíval:

„Hej, včeličky, jak se máte?

Hubené jste! jíteli jed?

Kamž pak asi svůj dáváte

Pracně udělaný med?“

Včelka jedna se zastaví

A čmeli takto vypraví:

„„Arci že vy čmeli

O mnoho jste tlustější,

A proto také bujnější,

Než my malé včely:

Ale páni strejcové

Jste vy břichopáskové,

Zvyklí sami všecko snísti!

To však nedělá vám čest.

Lidem přáti, méně jísti,

Obyčej to včelek jest.““

Po ní čmel zahovoří;

„Blázen, kdo se tak moří!

Med i vosk lidem-li dáte,

Což pak sami z práce máte?“

Na to dobrá včela

Tak odpověděla:

„„Radost jistě velkou máme,

Když té naší píce

Nemocným poskytujíce

Ku zdraví jim pomaháme;

V kostele též ku chvále Boží

Voskové svíce pěkně hoří!““

Tomu čmel se bujně smál

A včeličky ptal se dál:

„A kdo vám dá v zimě žráti,

Když nemůžete ven se bráti?“

Na to praví sobcovi

Včelička čmelákovi:

„„Kdo jinému také přeje,

Toho druzí neopustí;

I ať cokoliv se děje,

Bůh naň bídy nedopustí!““

Včelkou zahanbený čmel

Brunče dále odletěl, –

Včely měly medu dosti,

Vosku také do hojnosti;

Každý oul užitku dal,

Hospodář se radoval.

Po příhodě této

Přišlo druhé léto,

Bylo velmi deštivo,

Mlhavo a mrazivo.

Pracovité včely

Málo který den

Sotva mohly ven,

Málo medu měly.

Hospodář to dobře věděl,

Pročež pomoci jim hleděl;

Zarmoucené dělničky

Potěšoval včeličky:

„Málo medu, málo máte,

Nyní já vám medu dám;

Vy mi ho zas jindy dáte,

Když ho spotřebuji sám.“

Tak byly včelky opatřeny,

Od hladu v zimě ochráněny.

Ale co si čmelák asi

Počal v ony smutné časy?

Hladu velmi mnoho snášel;

Nikdo mu jíst nepřinášel;

Zhubeněl a oslábnul

A konečně zahynul.