Včely a jejich matka.

Po předlouhé zymě, když se zklouzly sněhy,

Skopnatěly stráně, břehy,

Opatrný včelař krmil slabé včely,

Pozdné roje hladem mřely –

Nalív do nádoby medu čistoučkého,

Do oule jim vložil s opatrností.

Milá matička hned povolala hostí

K požívání pokrmu sladičkého,

K nímžto, když je shromáždila,

V tento rozum promluvila:

„Jezte dítky s pozorností,

Nevstupujte s všetečností

Do prostředku, skrovně s kraje lížte,

Aniž stredu hlubiny se zbližte,

Všetečně jenž do prostředku kročí,

Zalepí sy nohy, křídla, oči,

Medem umáchaná cele

Postel sobě k smrti zstele.“

Řekla. A v tom hladovitou chasu

Pustí k polednímu kvasu.

Honem každá běží k stolu,

Hodovati mají spolu.

Opatrné u kraje se zastavují,

Z květin připravenou šťávu

Mírně pijí, těla posylují,

Pamětliví na mateřské řeči,

Prostředku se střehou pilnou péčí;

Všetečné v něj směle zabíhají,

Plnou hubou sladkou stravu

Výše míry políkají,

Zvučí, křídly potřásají.

Nasycené onyno hned k máti

S radostí se navracují,

Tyto pozdějc k ní se chtějíc bráti,

Nožičky mdlé z medu vytahují,

Vždy však víc se v hloubi pohřižují,

Křídla, nohy, oči zamazavše,

Posléz sebou hýbat ustávají,

Malé tílko cele umáchavše,

V sladkém bahně umírají.

Rozkoše též bahno takové jsou,

Hody, tance, hry a freje,

Z nichž se sladkost v srdce leje,

Tisýcové med ten dychtivě ssou.

Přečasto však v šťávě medu

Podává jim rozkoš jedu.

Blaze těm, kdož s kraje s opatrností

Libostí těch okušují;

Nešťastní, kdož v hlubokosti

Rozkoší se pohřižují.

Tisýc děvčat v skočném tancy

Veněc ctnosti utratilo,

Tisýc žráčů v vraždném šancy

Zdraví, život posadilo,

Tisýc Pánů velký statek

Hrami přišel v stráty zmatek.

Nesčislné chlipnost, freje,

Z níchž se nemoc v tělo leje,

Připravily o zdraví, čest.

Jenom skrovně požívati toho,

Z jehož mnoha plyne zhouby mnoho,

Rada pravé moudrosti jest.