Včely-sonety.

V mé staré hlavě bzučí sonety –

včel v úlů roj. – Co dělat? – Pustím jej?

Tvůj vyhlídly si smavý obličej,

a věší se ti zářné na rety.

Že posud nemám rozum? – Klevety!

Jak zadržet jich skotačivý rej,

vždyť pouhý rozmar, starý čaroděj,

je posud pánem mým jak před lety.

V tvém srdci znělky místa hledají,

což neznáš báj, že v ňadrech Madonny

se slední včela skryla potají?

Ó, nediv se, že k tobě spěchají;

věř, cestou v tvoje květné záhony

svá žahadla vždy doma nechají.