Včely.

Měla selka na zahradě medonosné včely;

ač jim péči přikládala, chřadly přec a mřely.

„V úl jim polož tělo Páně,“ kmotra radila jí,

„zotaví se ku podivu, hojně medu dají.“

Překvapil a zděsil selku kmotřin návrh smělý,

lakota však překonala úctu k Spasiteli.

K stolu Páně přistoupila jednou časně zrána,

v pokrm svatá hostie jí láskyplně dána.

Pokradmu z úst vyňala ji, v šátek uschovala,

horempádem s kořistí svou k domovu se hnala.

Vložila v úl odvážlivě nejsvětější tělo,

strachem se i zvědavostí její srdce chvělo.

V okamžiku byly včelky samá píle plesná,

bzučely a napořád se vymihaly z česna.

Jako v závod prolétaly luk a polí lány,

vracely se pelem zlatým na div osypány.

„Díky kmotře za poradu,“ selka děla k sobě,

„štědrou míru medu získám v nedaleké době.“

Za čas v úl když pohleděla hamižná ta žena,

ó, jak byla v neúctě své k Pánu zahanbena!

Z voštin, v nichžto oči její plno medu zřely,

kapličku v něm urobily neunavné včely.

Ladná stříška jako z tašek stavbu pokrývala,

nad průčelím štíhlá věžka do výše se pjala.

Okénky se do svatyňky soumračný svit linul,

z vnitřku pěkně vykouzlený drobný oltář kynul.

Na oltáři v monstrancové lepotvorné schráně

spočívalo dojímavě svaté tělo Páně.