VČELY

Luk parných síla, vání lad, jak z živého by duch jen vzat

byl okřídleně schvělý,

jak ze květů všech vyvátá jen étherická podstata

by tála v díle včely.

Zář slunce jak by sílící se s prachem pelu v směsici

ve zlatě medu skrýval,

do číše z vosku jak by lil se výron sladkých zemních sil

co jantarový příval.

A jak by plodné půdy sen byl z hlubin bytí vynesen

na třpytné světlo denní,

i prchlé jara měsíce jak sloučeny se jevíce

co jedno okamžení.

Též chvění růstu, zrání čas se v ambrosii včelí zas

jak tajný prvek zjeví,

dech lípy šumné, střemchy, jív, snem hlavu kdys ti opojiv,

jež o tajemstvích neví.

A jetel plný vírných míz z ní voní zas, jak voněl kdys

na rozvlněném lánu...

I rdesno voní prostičce. Jdeš po mystické cestičce,

již’s našel vyšlapánu.

Tak smysly tvé med opíjí, jak ve vesmírné chemii

když dechů sbor se spojí.

Klid země zjímán v medu jest. Žár slunce, jenž dal růžím kvést,

jichž anemičnost hojí.