Včera jsem ti slíbil, že už budu hodný,

Včera jsem ti slíbil, že už budu hodný,

že chci věřit v tebe, sebe, štěstí kus.

S každou hodinou, kdy fyzicky tě nezřím,

znova vzrůstá však mé černé skepse klus.

Nakonec mi pádí krví, nervy, mozkem

jako splašený a mávající kůň.

Znova soužím se a znova zoufám nad vším,

dokud nezřím zas tvých očí sladkou tůň.

Proč jen nelze v její hloubi utonouti,

navždy zapadnout až ke dnu do tebe!

Tu by konečně se srdce utišilo,

blahem bez sebe.