Včera už...

Boudoir dámy... Zdola sem

jde vůně z parku pod oknem

a tony ptačích ševelů;

a ona, vždy tak vznešená,

zde sedí bledá, sklíčena

na tmavorudém fauteuilu.

V dlaň bílou nehty zaťaty,

a oči v prázdno upjaty,

chvílemi blesky metají,

ret žhavý chví se horečně,

cos chvilkou šeptne bezděčně,

a ňadra jen se zdvihají.

Na zemi v kusech leží list,

z něhož bys býval mohl číst:

– Má slečno, konec té hry je;

najdete v světě lidí víc,

již horších lží vám na tisíc

nalhou, než já snad – adieu...

A její hlavou víří to:

vše pohřbeno, vše rozbito,

kus žití dán zas větrům v plen...

Co teď? Co zítra, pozítří?...

Jak se ta rána rozjítří,

až vykročí ven z těchto stěn?...

Vzpomíná na ty procházky,

na němé, drzé otázky

všech, kteří uvidí ji tam,

na koncert myslí, divadlo,

na prázdné vedle sedadlo

a úsměšky všech známých dam.

A s hrůzou vidí chvíli tu,

kdy v pokryteckém soucitu

pár přiblíží se přítelek,

a jak ji budou litovat

a jak se stranou budou smát –

ó jak chví jejím nitrem vztek!

Ne bolesť lásky zrazené,

ne lítosť touhy zhrzené,

ne tesknosť žalných vzpomínek,

ne po minulém marný žel –

jí duší, krví plál a vřel

jen vztek, na sebe samu vztek,

že sama dřív, než tento muž,

mu nenapsala včera už:

– Můj pane, konec té hry je;

najdete v světě lidí víc,

již horších lží vám na tisíc

nalhou, než já snad – adieu...