VČEREJŠKY A DNEŠKY

My viděli – oh, „doba zajímavá,

jak málo má jich historie světa“

(tak bude znít as historika zpráva,

jenž zahloubá se jednou v naše leta) –

my viděli, jak trůny starodávné

s devotních ramen klouzají jak smetí,

my na monarchy hleděli jsme slavné,

jak za spadlými korunami letí

tak necísařsky, nekrálovsky, směšně.

Pobuda chuďas tak svou čapku touží,

když prkno pod nim prolomí se spěšně,

zachytit, než se oba octnou v louži.

My viděli pád „zastaralých řádů“,

„pout odvěkých“, jak čilí žurnalisti

podepřít chtíce štědrou dnešní vládu

nám prsním tonem přesvědčení jistí.

A vidíme? Dnes diplomati dbalí

rokují stále, jak dát době příští,

jež jako povodeň se z dálky valí,

chod bezpečný a klidný po řečišti,

co „podaní“ – zvou „občany“ se nyní –

z vykýřů vystrkují prapor nový,

vlast realisují co přítelkyni

a v pojmu tomto tuze moudře loví.

My vidíme, jak nová panstva vznesla

– ne trůny, čest buď pokroku a práci! –

svá nenáročná, pohodlná křesla

na dlaně, v nichž je lístek hlasovací.

My vidíme stran zápas ušlechtilý,

kde hrdlo cpe se, kapsa – všechno v míře

a barvou neviny se přiobílí,

neb klid chce mít, když žere každé zvíře,

a natož člověk. Zákon ticha platí.

Když afera se někde k světu tlačí,

vždy dovede ji stisknout, ututlati

šikovná ruka – bylo by to k pláči

mít zákony a snad je neobcházet,

mít soud – a dát mu v pospas ruce chtivé!

Lze smyčku jenom na perutě házet,

lze na soud jazyky vléct závistivé,

a na pranýř, kdož všemu nerozumí,

co doba chce a její výtečníci

toť demokracie, jež všecko umí –

pryč s těmi, kdož si troufají „ne“ říci.

My vidíme, jak tvůrci legend staví

pomníky, chrámy. Jak se přilepují

i efemerkám etikety Slávy,

jak za plat bubny hřmí a trouby dují –

jak z „velké doby“ jsou zas malé časy,

jak malí lidé šťastni jsou, že našli

fasonku žití. Je to, jak dřív asi,

leč oni si dnešky svoje krášlí,

že „dětmi pokroku“ jsou. Na to své „my“ –

že akcent pánů mohou nyní vkládat,

že v historii jdouce časy všemi,

hlupáků mohou lidem byvším nadat. –

A z Říma rozhlíží se Otec bílý

se starci v purpuru – je spokojený –

teď po Evropě: Marné strachy byly!

Jsme silni zas! A jen se nebát změny! –

My vidíme, že velkých lidí není.

A nebylo snad. Jsou jen formy žití

v tom mravenečků drobných plahočení,

ty mění se. A musí snad tak býti.

A celá historie naposledy

s tou velikostí epoch, činů, lidí

je fikcí pouze. Zříme jejich sledy,

měříme dneškem je a člověk vidí,

že všechno se tam jako voda třese,

vše plyne. Není velkosti a záře.

Že nekriticky dívávali jsme se

sklem zvětšujícím dějepisce lháře.