VCHOD K POKLADU

„Zmoci jenom první hrůzy,

přemoci jen první strach,

skal se nelekati v chůzi,

jež se týčí po stranách.

Nechť se vrší, nechť se šklebí,

mění v steré postavy,

nechť se týčí proti nebi

v úzký průsmyk mlhavý;

nechť z jich skalin k noze sveze

v syku had se nejeden,

přímo jdi, co letí, leze,

mozku tvého stín buď jen!

Tam kde brána v skále zeje,

pevně projdi, schody dál,

tam se velký poklad kreje,

hleď, bys hodně nahrabal.

A pak prchej, s hromotřeskem

než ta brána zapadne,

na sto let bys raněn bleskem

v snění upad’ záhadné.“

Takto kouzelnice baby

zněla drsná, hrozná zvěst,

ale poklad, ten jej vábí

na nejtěžší ze všech cest.

Z lesa vyšel, obří skály,

jak to děla, výš se pnou,

rysy jejich v tváře tály,

had mu syčel pod nohou.

Zmoci jenom první hrůzy,

přemoci jen první strach,

nohy kamení mu v chůzi,

tvář hned led a hned je nach.

Ještě krok, – však došly síly,

a když z mdloby své se zdvih’,

slyšel jen, jak vítr kvílí

v skalách vítězný jak smích.

Z jejich rýh a trhlin plesná

hrůzyplná ozvěna

v sluch mu hřměla: „Brána těsná

pro vždy je ti zavřena!

Síly neměl’s, proto drzý,

ale chabý smělče, zpět,

ztrátu nenahradí slzy,

pouze silným patří svět!“