Vděk.

Mřel Kristus na kříži a sklonil hlavu,

žár žízně ukrutný mu ňadra pálil,

a nikdo nezatruchlil z lidstva davu,

jenž zvědavě dál mimo kříž se valil.

Stráž pod křížem šat dělila si Páně

a křičela, když kostky kose padly

a Ježíšovy rozpíchané skráně

vždy níž a níže k rameni se kladly.

„Ach žízním!“ vzdech', níž hledě mroucím okem,

a starý žoldnéř zachvěl se tím v hrudi;

vždyť dceru uzdravil mu před půl rokem

a divná vděčnost v srdci se mu budí.

„Buď vyslyšen,“ děl, „však to řídká pocta

pro lidu buřiče, jež právo chopí...“

a v houbě ošklivé mu podal octa

a v levý bok mu ostré vrazil kopí! –