VDĚK.

Ten obláček, jenž hoře stinnorouché

tak divně schoulen sedl na rameno

jak sivý kulich čarodějce staré;

ten jeho druh, jenž kosmaté své křídlo

jak ochromené vlekl s bolnou tíží

tmou neklidnou, kde mživý rej se hemží,

až rozmrzen svým plahočivým letem

se k oddechu též vedle bracha složil;

to houkání, jež v dál si odpovídá

co zvuků svár, jenž ze dvou stran v se vráží

tak neústupně, odporem jen drážděn,

jak potkavší se v širopusté stepi

dvě hejna šelem při kořisti jedné:

toť palby dým, řev zavilé to bitvy,

v níž s junáctvem se pohan Turčín svírá

již od úsvitu v zápol tvrdošíjný;

to skučí děla, obrovské ty sůvy,

jichž hrdla zpupnou hanu vstříc si chrlí

a sršícími jazyky si klnou.

Tím krušným divadlem, jež konce nemá,

již znaveno se mhouří oko dálky,

a horstva sluch, již ohlušen a zmámen

tou vřavou, lhostejně si podřimuje;

i v zamžené tam rokli ohlas boje

jak rozespalý býk jen temně mručí.

Vře dosud bitva za obzorem v dálce,

a dosud čilá šelma krvežízně

tmou pustou ku bojišti zrakem jiskří

z té zraněného Turka tváře mroucí,

jež bolu zoufalstvím se proměnila

jen v bledou příšeru a k spočinutí

se marně chýlí k ustřelené paži,

svou tíhou nemohouc se ani opřít

v dlaň ruky druhé, uťatou až k ohbí;

a dosud nespí v trupu zohaveném,

ba bdí tam ohlas vražedného ryku!

Sluch lačně slídí, z hrozné mdloby skrání

jak z pasti hyena se prodíraje

i loká rány děl tak chtivou vášní,

jak slokami by milostnými zněly

z úst nejdražších mu k srdci v rozkoš sladkou!

Duch jeho nad krvavou troskou těla

jak dravec křídlatý se nad mrtvolou,

již povrženou, prost a volen vznáší.

Slyš, dál a dál se ztrácí palby hřmění;

ne, není klam jen slábnoucích to smyslů,

a neubývá dunícího třesku

jen s proudem krve, jenž se z ran mu řine;

on z mrákot napjal poslední svou sílu

a slyší ticha jistotu již němou!

Boj znikl v dálce, – víť on, co to značí:

toť poražení prorokových věrných,

hněv Allahův to chabým vyznavačům,

trest liknavým, kdož ve křesťanské krvi

dost horlivě se dosud nebrodili,

dnů dlouhých přáli robům nevěřícím

i nerdousili v plemeni jich kletém,

co zrozeno i nezrozeno ještě!

On cítí vše to rozpálenou duší,

on dychtí, plane zuřivostí svatou,

leč spoután soptí, nemoha se vrci

v před, v Allahových soudů kolej srázný

a mrtvolami ďaurů obesetý,

jichž dech byl morem v prorokově říši

a pohled skvrnou v slavném jejím lesku!

Ha, k činům vůli mít tak hrůzoplodnou

a k nim jen paží pahýly dva žhavé,

jichž hybem strastným, zvednou-li se v mukách

zlé moci v odpor nadlidskou až silou,

přec nelze odrazit ran zničujících

ni zdržet zkázy otomanské slávy,

byť zrak i viděl že se v nivec kácí

a v bídný pád ta říše nejskvělejší!

Tak v duchu zoufá zohavený Turčín,

kraj vida vůkol v tichém noci míru,

i světlo v bezpečí tam důvěřivém

zře kmitat oknem chudé chatky ďaurské,

kdež na kolenou křesťanská snad matka

smí v slzách slasti k ukřižovanému

teď klidně vzhlížet s modlitbou a díkem,

že nehrne se krajem bouře Turků,

již vrazili by v útulné jí hnízdo,

kde mláď jí dřímá pod ochranou božskou.

Ha, nemoci ni ženy bezobranné

se zmoci s pohrdáním jejích vzlyků

ni rozmačkat jí červa na kolébce:

toť bídný los, kde srdce msty tak lačno...

Ne, aspoň děsný trup ten ďaurským očím

ni k posměchu ni k slitování nebuď!

Smrť kletá, bezbranný být ďaurům v pospas,

a proklatější milost z ruky ďaurské!

Jest ještě zbraň, jíž trup ten dosud hrdý

má sílu vlásti; zkřivená to, lesklá

i bystrá Jantra, z pochvy temných břehů

jak obrovitá šavlice se sunouc;

tať nevyčte mu chabost! Hladce, chladně

hruď pronikne, s ní povolně se snoubíc,

ta dá i bezmocnému býti rekem,

jenž nehroze se smrtí, sám ji nutí,

by služebnou mu byla otrokyní,

an povelel jí blíž! Vždyť jenom pro to

sem z dalekého bojiště se plazil,

ač stokrát v krvi své se cestou svíjel,

jen proto, v hlubokých že vlnách řeky

tu lehká kyne smrť!

Již nad řečiště

se Turčín kloní s pobřežního svahu,

již napíná svou sílu klesající,

by v šumné vlny pohroužil se skokem;

tu náhle, jak by běsnou pěstí sražen,

se kácí k zemi krutým ran svých bolem,

jenž jedovatý kel mu v mozek vtíná,

hruď odmykaje stenem srdce rvoucím.

Slyš, výkřiku též výkřik odpovídá,

též bolný, ale plný slitování,

a k příšernému zjevu zraněného

dvé pohledů zpod vrásčitého čela

tak soucitných, tak mateřských se kloní...

to v pravdě byla křesťanská as matka,

jíž domovem ta chýžka s klidným světlem

tam pod obrazem ukřižovaného,

jenž mládě spící božským střehl zrakem.

Ta vyšedši si s vědrem k šumné Jantře

sten zaslechla i shledla na skleslého,

jejž chladivou teď vodou jemně křísí

a nad nímž, nade vrahem trpitelem,

jak nad nešťastným bratrem slzu roní.

Když hlavu jeho konejšivě zvedá,

dí Turčín posupně: „Nech mě jen umřít!

Vždyť přece vidíš, že již nemám rukou,

bych mohl jimi ubíjeti ďaury,

a že mi pro to život povrhelem!“

Však modlitbu jen tichou žena šepce

a paží svalnou – stařena to statná –

mdlé tělo zraněného s útlou péčí

a s jemným násilím jak dětské zvedá;

tak v utužilém náručí jej nese,

a těžký vzdech když stená z jeho prsou,

zas chlácholivě v chůzi odpočívá,

slov milých balzám v chorou linouc duši;

dál spěje zas, a zas mu k vůli stane,

tu samaritánskou si cestu dloužíc

svou něhou pokornou tak trpělivě,

jak břemenem by nebylo jí břímě,

ni vrahem vrah.

S ním vešla v chudou chatku;

jen jediné tu lože – snop to svěží,

jenž nedávno as vydal ze svých klásků

vše bohatství té chatě nadělené

žní neudupanou; tam její zbytek

snad poslední již voní z černé skyvy,

jež na tabuli osamělá značí

i hostinnost i chudobu – dvé svatých

a stařičkých to pramáteří v chatách,

jež obě šeptají své zlaté bájky

již u kolébek slovanského lidu.

I zde se kloní nad hlavinkou dětskou,

jež s usmíváním na kolébce dřímá;

neb jediná tu dřevěná jest miska,

jen zpola naplněná sladkým mlékem,

a pohled stařenin se bolně táže,

čí žízeň zvlaží ona skvostná trocha:

zda žhoucí ústa nebohého hosta,

či rtíky vnoučete jí napojí se.

Leč jenom chvíli stařenčino srdce

tak rozpačitě, bolně váhá, dělíc

svůj soucit mezi dítětem a vrahem,

neb ve tvář hledši ukřižovanému,

hned zraněného na jediné lože

své vlastní klade, poslední svou skyvu

mu ráda podává, a misku mléka,

ač ručka dítěte již po ní sahá,

jak oběť zvedá s okem zaroseným

a k ústům palčivým ji nese vrahu.

„Vím já,“ dí tklivě, „vím, ty přeubohý,

že již ni mušce nikdy neublížíš,

sám trpě, nerozsiješ utrpení!

Mým bratrem bůh tě činí trpícího;

již zapomeň, jak já jsem zapomněla,

co páchaly ty ruce utracené,

a pak jich rány již se nerozjitří.“

I chladí rány jeho svěží vodou,

v ně kladouc listy blahomocných bylin;

teď pro převzácné, tajemné jde kvítí,

jež opatrně chová v krovu chatky;

tož po trámoví stoupá vzhůru k stropu

a skvostu hojivého čile hledá.

Teď žhavěji než uhly na ohništi

zrak Turčínův se zablyskotal za ní,

a v ústech, bolem sevřených i mroucích,

bezmocným vztekem zaskřípaly zuby,

že již ni mušce ublížit mu nelze,

ni ženy bezbranné se mstivě zmoci,

ni rozmačkat jí červa na kolébce...

Ha, náhle vzpjal se, slabost umírání

teď s něho spadla; povstal tiše lstivě

a v zuby, jež tak málomocně skříply,

snop, jenž byl milosrdným jemu ložem,

vzal úsilně, s ním jedva neklesaje;

vzdor bolestem jej vlekl pod trámoví,

pak sílen vztekem k ohništi se vzchopil

a v zuby sevřel doutnající dřevo,

jež necítě, jak rty mu sežehalo,

jich šklebem ďábelským teď vyplil v slámu;

i rozlétly se, zaplanuly klásky,

jichž úrodou byl před chvíli se sytil;

sto jisker žhavé nitě vzduchem přede

jak stébla, v klasy sršící se ježí,

a k trámům opírá se hroznou tíhou,

až praskají, snop obrovský, jenž svázán

je z plamenů a ženě ohromené

již stele lože, bujně k ní se dmoucí.

Když spatřil, v rudé záři nad plápolem

že zalomila rukama tak marně,

tu nabyl mysli mrzák polomrtvý,

že zachechtal se chropotavým hrdlem

a vzpružen ocítil se skoro skokem,

teď u kolébky. Kousavá kdy šelma

klem bílým, vyceněným na svou kořist

a bělmem vytřeštěných zraků blýská,

chtíč zvířecký ni z její dravčí tváře

tak nezeje, jak z líce Turčínovy,

jež do kolébky na děcko se vrhá

a čelistmi se vťavši v měkké tílko

je v zubech zkrvavených z lůžka sápe.

Teď stenající oběť na zem pustil

a nohou na hořící snop ji koulí;

skřek pronikavý v plamenech se zdusil,

a žena s výše chaty zpustošené

se žalem omráčena kácí v oheň...

„Tak spálíme to vaše milosrdí,

váš zákon lidství, vaše lži a pravdy!

Tak zakousneme Evropě té zpupné

se v bolné místo zvetšelého těla

a žhavým střepem rozkopané modly

v pleť zvadlou vbodáme jí znak své pomsty,

než vaz nám zlomí, než nám utne pěsti!

Jak troud ať spláchne její veličenství,

tu, vražena kde dosud naše pata

a naše pochodeň kde dosud sálá;

tu podpálíme každou její svátost, –

vše pojdi v žáru! – Ha!“ On s bolným skřekem

se v kotouč svil a překotil se střemhlav

v rej plamenů, v nějž hořící naň břevna

se sují s krovu, jehož trhlinami

v dým černý, netopýr kde zplašen krouží,

hled hvězdný tajemného svědka svítá.