VDOVA FIDA

Dnes v snách ho zřela v noci. Byl tak bledý

a vpadlé tak a hubené měl tváře,

leč linula se měsíčná s nich záře,

a usmál se, jak tehdy, naposledy

když potkala ho venku, když ho jali

zde u ní, aby ke trýzni a muce

ho vrhli v žalář temný... Vztáh’ své ruce

a požehnal jí... Zrak jí slzy kalí...

Ač cizinec byl, ráda jizbu dala

mu v obydlí svém... Oči jeho byly

tak podmanivé, plné divné síly,

a svatá jím se stala jizba malá.

Pak lekla se. To prý ten kacíř český,

jenž má být souzen, že se Kristu rouhá!

Leč není-li to pomluva, zášť pouhá,

co kladou naň jak břímě na své mezky?

Jak divný kacíř! Pokorný a tichý,

čte stále v Písmě, u jídla jen prodlí

mžik pouhý – a již píše zas a modlí

se k Bohu, který snímá naše hříchy.

Co jiní – však je město toho plné –

ti biskupi, preláti, kardináli –

se fintí, hod a smích a šprým jsou stálý,

a stranou druh zas druhu hrubě klne.

I necudné prý vedou spolu řeči

ti vyvolení učenníci Krista –

Bůh odpusť jí... Jak jeho mysl čistá,

jak zdá se jí ten bludař nad ně větší!

Pak slyšela, že před koncil byl svatý

už postaven pro mnohý výrok bludný,

že napájel lid z otrávené studny

a vzdát se nechce... vzdorný, ježinatý.

Přec tedy kacíř! Lítost prudká, náhlá

ji jala, jak by kdos byl pad’ jí s výše,

ó, kéž Bůh mysl osvítí mu, tiše

se modlila, kéž hruď mu zjihne zpráhlá.

A dnes ho zřela v noci... Jistě hrozí

mu nebezpečí. Ó, kéž odvolal by!

Ne, ne, v těch očích nemůže být šalby!

Kdož pravdu zná? My lidé přeubozí?

Nezdál se soudu rouhačem sám Ježíš?

Vtom vzpomněla si: Pilátově ženě

se zjevil v noci; ráno neprodleně

list psala choti, služce díc: „S tím běžiž!“

Ó, kéž by také mocnou byla paní,

šla k císaři by, k papežovi nyní,

šla před sněm svatý do klášterních síní,

sepiala ruce, že by vzhlédli na ni...

A co tak v truchlém ztrácela se snění,

křik venku: „Již ho k upálení vedou!“

Nohy se chvěly pod ní... S tváří bledou

pak zvedla se a létla v okamžení.

Řad zbrojnošů stál, kde se brána tměla,

dav zdržoval, té divé bránil řece,

leč křičela a rvala se, až přece

ji pustili, a bez smyslů dál spěla.

Když doběhla, stál Hus již na hranici,

a oheň hltal vích i dřevo její,

než v kouři, čmoudu, ve plamenů reji

hlas uslyšela žalmy zpívající.

Tu klesla, pláč jí zalomcoval divý,

a nebezpeč a smích ji málo mate,

když děla, v mysli zas už Písmo svaté:

„Oh, jistě ten byl člověk spravedlivý!“