Vdova. (I.)

Park velký byl, ač místy trochu pustý,

tím divočejší však, neb vlhkost všade

zem pila lačná žíznivými ústy.

Nechť sebe větší slunce žeh, sem klade

se na všecko stín dlouhý, chladný, hustý.

Ó buďte zdráva, hnízda nepočetná!

Ty stará Floro v snětí husté třísni,

ty Faune, jemuž u rtů schází flétna,

a jemuž drozd se vysmívá svou písní,

když jehněd clona zakryje tě květná!

Bud zdráv, ty můstku skoro do rozvalin

se chýlící u staré bažantnice,

teď plný hloží a divokých malin,

kde lítá motýl, šplhá veveřice,

a šepce sítí, kvílí borovice!

Ó kroky v písku, stopy u jeskyně,

nad kterou břečtan s lilkem závoj spřádá,

kde ohlasem zní šepot jako váda,

a krápník slzí zdlouhavě a líně...

Ó minulosti, co máš na svém klíně!

Kde druhdy kaktus hořel květů nachem,

tam sprostý pryskyřník jen věnčí meze,

kde zlatochvostý bažant v běhu plachém

se mihnul, špaček do listí se sveze,

neb čejka chochol zvedá, prchá strachem.