Vdova. (II.)

I zámek zpust’, co zmizela mu paní;

po smrti chotě jakby vyplašena

šla hledat těchy v svět a svému lkání

cíl radostný, však marně každá změna

jí byla zdrojem nových cest a přání.

Teď vrátila se po desíti letech

v to zpustlé hnízdo, srdce beze lásky,

na líčku mladost ve posledních květech,

kam vryla zima první sled své vrásky.

Však svěžest zbyla jí na bujných retech.

I hbitost v kroku i gracie v tanci

a v ušlechtilém, luzném hlavy sklonu

i plnost forem; snivou eleganci

má celý její zjev, jak ručej tónů

uchvátí duši, jako píseň zvonů,

když letní večer uhasíná v lese,

když cítíme, že krásný den juž hyne,

když na trávě se rosy krůpěj třese,

strom k stromu v stínu v objetí se vine,

a náhle „Ave“ zazní v tiši stinné.

A zní, jak hudba tichá ze dna moře,

jak zvěst o zapadlém si bájí městu,

půl plesu je v tom, ale půl též hoře;

to hledá k ráji ztracenému cestu,

to kvílí v stromech a to úpí v klestu.

A listí břízy a jehličí sosny

a rákosí vše zpívá a se chvěje,

nach červánků i luny paprsk rosný,

jež bledá nad stráně se kloní, směje,

vše s těmi zvony pláče, úpí, pěje...