Vdova. (III.)

Ji bavívaly nejdřív procházky

tak dlouhé v zpustlém parku za večerů,

u zdroje sedala tu v snětí šeru,

jenž valil se přes lesklé oblázky,

a sama dumala zde beze směru.

A dívala se do koruny stromů,

kde šer se snoubil s tajuplným leskem,

a srdce divným tmělo se jí steskem,

a často vyplašena hukem hromu,

pak sotva suchá dostala se domů.

Rej světlušek též stíhávala v houšti

a padajících miliony hvězd,

jež neznámý kdos jak rakety pouští

do prázdna v pustou dráhu lidských cest;

neb větrů žalnou poslouchala zvěst.

Lip stověkých se vlekla alejemi,

jak fantom bludný s hlavou svislou k zemi;

co myslila, to nevěděla sama,

jen zdálo se, že, co její ret němý,

jí v duší zlé se odehrává drama.

A kruhy dostávala kolem očí

tak pikantní v tom sfingy obličeji!

Když nad fontán se sklonila, tu její

se bledosti smál faun, kol něhož točí

se španělských much vír ve zlatém reji.