Vdova. (IV.)

A opět sáhla ku knize a básni,

vás pozdravila znova, luzní snové!

Jak zakleta by byla v zámku, dnové

jí tekly v lektuře na oko šťastní

vždy krásy v lůně chovajíce nové.

Ne staří mistři nesmrtelných zpěvů,

ne Byron, svrchovaný kníže hněvu,

ne Dante s obočím, jež peklo zřelo,

ne Milton ani Göthe – na úlevu

jí pěvců jiných jiné kouzlo pělo;

těch moderních, těch synů naší doby,

těch nervosních těch svědků naší mdloby,

těch podrážděných, kterým vše jest všední,

i vzdoru síla, kolébky i hroby;

těch mystiků, jenž temní, neprůhlední

jen dojem jako plachou rybku honí,

jen vůně líčí a jen hudbu píší,

jichž rým jak divná evokace zvoní

fantomu zašlých, kteří nenakloní

se v lásce k žití, kteří pouze dýší

ve vzduchu prosyceném sladkou plísní,

jenž vzbouzí hmoty tajný život vnitřní,

lesk brokátu a hedvábu šust třísní

po úbělu, mdlý zákmit hvězdy jitřní,

jenž chtějí každý záchvěv chytit písní;

těch, kteří v slovu myšlénku již vidí

a barvu, hudbu, života dech, vůni,

jenž rytmus s rýmem v lehkém tanci řídí,

jak motýlů a much rej na výsluní;

těch, místo slávy jenž dnes výsměch klidí.

Tu Verlaine sfinx, jež čeká na odvetu.

Tu Tailhade, jehož písní sad je v květu,

pod jehož myrtami je sladké snění,

a Bourget, jako motýl třpytný v letu,

a hořký jako zrádné políbení.

Tu Jean Moreas s plísní samých hrobů

a Darzens se samými stíny noci,

a Rimbaud, který banalnost a zlobu

svým veršem deptá v prach a ve porobu,

v jho k němuž obrazy jdou jako k otci.

Tu Vigny, děd všech, který ve mlčení

se halí, jako stoik plný žluči

a hrdý, mramorový v utrpení;

tu Baudelaire, v němž serafinů pění

si klesá s pekel kletbou do náručí;

a císař všech na trůnu nudy němý

tu Mallarmé, jak přelud mezi všemi,

jak Farao do dálky prázdné hledí,

co verše jeho perel ručejemi

se hrnou v noc a zní bez odpovědi.

Ó pěvci ztracení, pějící hluší,

vy umělci bez davu, slávy, zisku!

Vás ona čtla sta ran v krvavé duši

a srdce na perutích orla v trysku,

až stopy její slzí bleskly v písku!