Vdova travička.

Vždy bylo hůř a bylo tíž,

až dala muži s jedem čiš:

„Tím na vždycky se vyléčíš!“

A vyléčil se; třetí den

byl zrádné ženy hříšný plen

u kostelních vrat pohroben.

Je pěkně srovnán mužův hrob

a k zakrytí zlé ženy zlob

pln čerstvých květin je a zdob.

A psala vdova málo slov:

„Kdo překážel nám, má už rov,

teď směle vejdi pod můj krov!“

I věřil na lichotný svod,

vsed’ na kůň, do slabin ho bod’ –

a po čtvrtletí slaven hod.

Když svatební si vzali šat,

sám hosti řadil starosvat

a veselou jim kázal hrát.

A zněly housle, bručel bas:

„Po smutku máme hodokvas,

a potom bude smutek zas!“

Když vyšli na dvůr, kdož by dbal,

že kohout hlasně kokrhal:

„Ej, kdyby hospodář můj vstal!“

A žena vzdechla; svat jí vstříc:

„Co schází vám?“ – „Ba nic, ba nic,

jen spodní šat jsem stáhla víc!“

I šli, a níže u zahrad

druh kohout druhu v píseň pad’:

„Jen pěj, vždyť uslyší nás snad!“

A žena vzdechla; svat jí vstříc:

„Co schází vám?“ – „Ba nic, ba nic,

jen kámen tep’ mi o střevíc.“

Když kráčeli už přes náves,

z vrat sousedových štěkal pes:

„Hle, travička se vdává dnes!“

A žena bledla stále víc...

„Co schází vám?“ – „Ba nic, ba nic,

toť štěstím, jemuž spěchám vstříc!“

A nedbali; nač dalších slov...

Všel průvod vraty na hřbitov,

kde s kamenem byl mužův rov.

Šla žena k hrobu: „Máme spěch,

nuž kříž ten přijmi jménem všech...“

„Pryč, ženo!“ slyší... Kámen vzdech’.

I lekla se. Snad větru van...

„Proč váhá?“ se všech ptá se stran

i snoubenec i svatebčan.

A znova spěchá dělat kříž,

a znova kámen: „Nechoď blíž,

nech svatby radš a kaj se již!“

I zhrozila se. „Proč pak as

ta žena zastenala zas?

Hle, zrak jí hoří, vstává vlas!“

A zase na hrob chce... Ó div!

Hle, kámen hýbe se jak živ...

muž z hrobu ruku zved’ a kyv’.

I vzkřikla. Jaký hrozný zjev,

ó hleďte! Silná, stydne krev, –

kdo můžeš pojď, a choré lev!

Však žena stále oči v sloup:

„Proč ze svého jsi hrobu stoup’?

Jdi, zkad jsi přišel: zase v hloub!“

„Co pravila? Ký hrozný vid!“

Vše trne: starosvat i lid,

co pohled ženin asi zhlíd’?

„Co vidíš? Mluv!...“ „On, vizte, on!

Táž řeč, týž děsný hled i ston,

jak když jsem přivedla ho v skon!“

„Však umřel muž tvůj!“ „Neumřel,

žár hříšné lásky ve mně vřel,

můj jed mu rakev otevřel.

Tam vizte – vizte! ruku zved’...

Ó nehroz! – Bože, jak je bled –

ó hrozno! Satan sám mě sved’...“

„Je šílená, pryč, domů zpět! –“

„Však nejsem; blínu hnědý květ,

ten s nebem zaměnil mu svět!

Jsem travička, to, lide, věz!...

On hrozí!.. Nechať přijde kněz,

ten, jenž mne snoubiti měl dnes!

S ním přijdi kat!... Ej, věru tak!...

Hle, hle, jak straší jeho zrak –

chci umřít – dobře bude pak!“

A padla na hrob, kupu hroud,

lid rozběh’ se, prch’ ženich bloud,

den třetí konal mistr soud. –