Vdova. (V.)

A brzy v koutě pohozena kniha

jest poesie hluchá citů víru,

ji schvátila zas ona stará tíha,

a nikde odpočinku, nikde míru;

a vrátila se zase ku klavíru.

Ji nejvíc lákal starý, dumný Bach

v té zbožnosti, ač sama nevěřila,

svou duši v azur stápěla a nach,

to bylo jako orlích křídel vzmach,

v tom byla veleba a klid a síla.

Pak Schuman přišel, samý nerv, jenž bolí;

Liszt, vůle železná, jež citů zvonky

se obepíná, thyrs, na jehož holi

se vinou samé hyacintů stonky

(jak Baudelaire dí, děd satanské školy).

A v posled Wagner, otevřené jezy

to sporných citů, píseň nekonečná

bez konce, hranic, oceán bez mezí,

jenž rozlévá se nade břehy věčna

a kořenem svým v srdcích lidských vězí.

To Wagner, Wagner démonický duch

(jenž má jen jednu chybu – Němcem jesti).

Slyš, Tristan s lsoldou; v jak čarný kruh

tě chytne něha! Jak by mluvil bůh,

to Parsifal... ó sny, ó touhy, štěstí!

Co chce ta hudba? Rcete, odkud prýští,

v ní kvílí duše lidí moderních,

ty aspirace v temný život příští,

v nějž nemůž’ věřit rouhavý náš smích,

a onen půvab, kterým láká hřích.

Ó vino, dříve kletbou Eumenid,

teď pikantní jsi pouze pochoutkou,

jíž zostřuje se znova apetit,

jsi absintem, aneb jsi pokroutkou?

Jak sladko dnes je z tvojí číše pít!

To neznámé: Zda věřit nebo ne?

to láká. Bude odměna či trest?

Zda v neznámu tam duše utone,

či motýl vzletne v číši zlatých hvězd?

Ó tušení, kde cíl, kde pravda jest?

Ó mystické ty slovo: Vykoupení!

je třeba vskutku tvojí křestné vody?

Jsou slzy to, je básníků to pění,

ty duší mystické a svaté hody?

Ó zněte tóny v bouřném rozvlnění,

ó zněte stále, duch tu cosi hádá,

co každé vyhýbá se definici,

z vás mystickou si temnou kuklu spřádá;

jak vzletne z ní? Zda cherub jásající

či fantom bledý, bědný, zoufající?