Vdova. (VI.)

A piano zas ztichlo jako dříve

a prachem pokryly se stohy not

a samoty zas bodající hrot

jí zrýval nitro bolestné a snivé.

Ji lákaly zas chvíle mlčenlivé.

Tu sedávala dlouho, dlouho v lázni

jak druhdy Anna Odyňcova nahá,

pod sprchou démantů cítila v bázni,

že cizí, chladná ruka po ní sahá,

a čekala, až chodbou kroky zazní.

A byla by se nedivila nic,

by z nenadání povolily dvéře

a vešel, kdo? To nevěděla! V šeře

jen rostly stíny, houstly víc a víc

i dívala se jimi na měsíc.

Nad parkem vycházel ten v bledé kráse

jak démon, který svedl Tamaru,

a slyšela – krok chodbou rozléhá se...

a chvěla se pod vlivem rozmaru

a stála s hrůzou ve měsíčném jase

a viděla, jak zvolna ze zrcadla

jí naproti tvář jako její kyne,

však bledší trochu, dlouhým hořem svadlá,

pod okem větší kruh a líčka vpadlá,

vše na ní přísné, hrobové a stinné.

A děs ji schvátil, schoulila se zas

a chtěla prchat; z parku staré buky

sem kývaly a z dálky drsný hlas

zněl jelenů, byl říjen; měsíc zhas’,

však v srdci jejím rostly nové muky

a rostly jako moře, moře, moře!

Ach, k čemu žije, krásy svojí slední

nač zbytky žárlivě tak střeží? Ke dni

květ jejich nevzplá, nezrosí je zoře

tvá, lásko! – Vše jest hloupý život všední!