Vdova. (VII.)

Ó kdyby aspoň mrtvém po manželi

jí bylo děcko zbylo – jistě celý

by vyplněn byl její život tím,

vše tužby, snahy, vášně cíl by měly;

tak ale všecko: zbytečnost a dým.

I viděla se často v dumě svojí,

jak nakloněna nad kolébkou stojí,

kde smálo se co jabloňové poupě

to drahé dítě, chvilku ve snů roji

vše měla, co jí nepřál život skoupě.

Však darmo, slza její zřítelnic

v poušť zapadla a hluchou samotu,

svou v zrcadle jen bledší zřela líc

a v srdci nic a v budoucnosti nic...

Ó těžko zvykati tu životu!