Vdova. (VIII.)

Tak žila a snad žije posavad,

květ v skleníku, jenž marnou touhou svad’

po slunce záři vzpjav se lepších pásů;

zda ovane ji stáří mrazný chlad

a zdeptá zcela její svůdnou krásu?

Zda jako ve moderním klášteru

se pohřbí v zámku svém tak sama, sama?

Zda tichou elegií skončí drama?

Zda citů bouř a vášně nádheru

vylhaným klidem resignace sklamá?

Či banalnější bude konec všemu?

Snad cestující jakýs dobrodruh

se namane a vášní kvas a ruch,

kdy v slabé chvíli neodolá jemu,

ten přírodě jen splatí starý dluh?

A sevšední teď zcela, zcela, v dým

se rozplyne, co v bouřných hřmělo snech

a s farářem a správcem šedivým

hrát karty bude v dlouhých večerech,

jich trpělivé snášet vrtochy

a babám ze vsi plésti punčochy?

A umře tiše duše vzácná, zbožná

a oplakána? – Inu, vše jest možná!