VDOVA Z EFESU

Letní nocí temná mračna

k tajemnému sněmu jdou,

zřídka luna zatřpytí se

rozervanou oblohou.

Vítr hvizdá, těžká krůpěj

slétne časem v tesknou noc;

sova houká jako člověk

volající o pomoc.

Za městem na pustém kopci

k nebesům ční smutná věc,

na čakanu klátí se tu

pověšený zločinec.

Po svahu se vlní hřbitov

praskajícím stromovím,

černé thuje houpají se,

hrobka někdy zdivem svým

mezi nimi zabělá se

jako plátno na rubáš...

Pod čakanem v zadumání

mladý žoldnéř stojí stráž.

Noc tak dlouhá připadá mu,

plna chmůrných záchvěvů.

Hledě v dálku touží tiše

po číši a po zpěvu.

A tu s větru utišením

zdá se mu, že slyší sten.

Naříká kdos na hřbitově?

Či byl sluch číms podveden?

Ale sten se opakuje.

Ženské slyší kvílení.

Ke hřbitovu mladý žoldnéř

sestoupiti nelení.

Blikající světélko mu

na hřbitově značí cíl.

Zvědavě se blíží k hrobce,

z které nářek zní a kvil.

Mladá vdova jako anděl

na rakvi tu spočívá,

plavým vlasem stírá slzy,

tělo, jež se zachvívá,

tiskne k rakvi, i v tom bolu

nevýslovně spanilá.

Mladý žoldnéř sotva dýše,

jak ho krásou zmámila.

Odvahy si vposled dodá,

usedne k ní na rakev.

„Paní, nezoufejte,“ šepce,

„život pláč dnes, zítra zpěv.“

Vdova nedbá však, co šepce

jinoch touhou zmámený.

V nářku obejímá rakev

bělostnými rameny.

Marno všechno domlouvání.

„S bohem, paní bláhová!“

Žoldnéř navrací se smutně

cestičkami hřbitova. –

Pod čakanem v zadumání

ženy kvil a větru svist

slyší ve tmě, chvílemi však

zachvěje se jako list.

Pomalu tu o samotě

lepší řeč mu napadá,

k smělejšímu počínání

touha srdce nabádá.

Noc se zdá být nekonečná,

ze zdola dál nářek zní.

Mladý žoldnéř sestupuje

znova ke zdi hřbitovní.

Blikající kahanec teď

jako hvězda vede ho.

Znova na rakev si sedne

vedle těla mladého.

„Paní moje, jste tak mladá,

krásná jste a plna vnad.

Kdo pak bude v mladém věku

život takhle odmítat!

Paní moje, posaďte se,

vypovězte mi svůj žal.

Paní moje, nezoufejte,

já bych za vás duši dal.“

Ruku vztáhne, lehce hladí

ramena i prstíky,

slova útěchy a prosby

šepce její ve vzlyky.

Polehounku pomáhá jí,

aby mohla usednout.

„Paní moje, vaše slzy

na svém srdci cítím žhnout.“

Ztišila se, zodpovídá

šeptem jeho otázky.

Že chce umřít, nechce žíti

bez muže a bez lásky.

Že již po tři dni a noci

bdí tu v slzách, o hladu.

„Paní moje, nezoufejte,

život dá vám náhradu.“

Zaúpěla, velké slzy

hrnou se jí zpod víček.

„Vždyť my jsme se milovali

tak jako dvé hrdliček.“

Znova klesá k dřevu rakve

jako smyslů zbavena,

vine kol ní křečovitě

bělostná svá ramena.

Marno všechno domlouvání.

U cíle se skoro zřel

mladý žoldnéř, ale teď mu

zbývá jen, by odešel.

V temnou noc, kde vítr hvízdá,

volá ho i povinnost.

„S bohem, paní, pamatujte,

meze že má také cnost!“

Pod čakanem v zadumání

kráčí sem a kráčí tam.

Temná noc však nesháší mu

v mladém srdci mocný plam.

Před očima stále vidí

vdovu za hřbitovní zdí;

míří dolů, váhá, stane,

vposled rozhodnuv se dí:

„Poprvé mne neslyšela

pro bol, jejž nic neztiší.

Podruhé mi naslouchala.

Potřetí mne vyslyší.“

Kol čakanu, na čakanu

zdá se v pořádku vše být.

Potřetí jde mladý žoldnéř

smutnou vdovu potěšit.

Sedí na rakvi jak spící,

tvář má v dlaních pod vlasem;

slzy vyschly, nářek usnul,

mysl zdá se jata snem.

„Paní krásná, musel jsem vás

ještě jednou spatřiti!

Paní drahá, dovolte mi,

bych směl vlas váš hladiti.“

Usedne k ní, ruku svou jí

kolem pasu ovine.

Ejhle, vdova nebrání se!

Jako dítě nevinné

na prsa mu hlavu složí,

když ji k sobě přitiskne.

Mladý žoldnéř nad svým štěstím

věru div, že nevýskne.

Odsunuje dlaně s líček

a vlas, jenž je zaclání,

k zardělému obličeji

s polibkem se naklání.

Dlouho trvá políbení.

„Paní krásná, paní má,

rychle, rychle, obejmi mne

ručinkama bílýma!“

O večeři se s ní dělí,

vodu dá ze studánky.

Na líčkách se objevuje

úsměv jako červánky.

„Paní krásná, paní moje,

obejmi mne vesele,

nežli kohout vyžene nás

z tvrdé naší postele!“

Kahan prská, uhasíná.

„Paní moje, objímej!“

Rakev chví se; vítr hvizdá.

Mrtvý, lež a nevstávej!

„Ještě jednou, paní moje,

paní krásná jako květ!“

Že se vezmou, slibují si,

když se s nimi točí svět.

A když vyjdou z temné hrobky,

v dáli šeří den se již.

K čakanu se dívá žoldnéř.

„Paní, běda, nevidíš?!“

Vzhůru běží beze smyslů,

hrůzou trne celičký.

S čakanu jen uříznutý

provaz visí bez kličky.

Marně rozhlíží se kolem,

klička pryč a mrtvý s ní!

Číhající odnesli jej

zločincovi příbuzní.

„Paní drahá, toť můj ortel.

Viset budu ještě dnes.“

Zachvěla se, zaplakala.

Z očí čtvera mluví děs.

„Paní, dobrá rada drahá,“

dí, když dlouho mlčela.

Náhle chytne ji a mumlá:

„Dej mi svého manžela!“

Zbledla, pak ho políbila.

Do hrobky jdou pospolu.

Otvírají těžkou rakev,

vynášejí mrtvolu.

V nové kličce nové tělo

táhnou, táhnou na čakan.

Roztřásá je při té práci

ranní chlad a větru van.

Ale, když již hotovi jsou,

muž se bije na čelo:

„Paní drahá, zločincovi

jedno ucho chybělo!“

Ještě jednou zachvěla se,

kynula pak s úsměvem:

„Celého jsem ti ho dala,

tak si i to ucho vem’.“

Znova tělo k zemi klesá,

složili je, žoldnéř ťal.

Za chvíli se mrtvý opět

na čakanu rozhoupal –

Kohout zpívá, vítr hvízdá,

v mracích slunce vychází.

Chladné je to letní ráno,

až člověka zamrazí.

Pod čakanem v zadumání

mladý žoldnéř stojí stráž.

Na město se dívá s kopce:

„Moje milá, jak se máš?“