Vdova.

Nad prací schýlena, ač namáhavě dýchá,

nemocí stížena, při chabém lampy lesku

ve chvatu zimničném bez pláče, bolu, stesku

bdí dlouho do noci, jež krajem kráčí zticha.

V té nuzné prostotě, jež neví, slova lichá

co jsou, co podvod, klam,,jež žití hyzdí stézku,

od smrti manžela, jenž jistě na nebesku

jí žehná v práci té, tak denně sedá ticha.

Jen časem povstane a tichým, volným krokem

se blíží k postýlce, jež nuzná v koutku stojí,

a skoro bez dechu se zvolna nad ní sklání.

Dvé andílků tam spí... Ó, jak tu kmitne okem

jí paprsk radosti a v blahém usmívání

mní bohatší se těch, již v zlata žijí zdroji.