Vdova.

Byl máj a jarní zpěvy zněly,

jak druhdy za krásnějších dob,

byl máj a květem přioděl se

kvetoucí snad i tichý hrob.

Kvetoucím sadem chodívala

dívčina za svých mladých let

a našla, chotě, ten jí zemřel

a na hrob máj mu sype květ.

Kvetoucím májem kráčí vdova,

slzavé oko květů nevidí;

příroda květem pouť ji stele

a trní – trní má dost od lidí!

Nelitost lidská, bezsrdečnost

poslední šat jí vydřely

a rány v srdci na smrt štvaném

jen lůno hrobu zacelí.

Kvetoucím májem kráčí vdova,

slzavé oko květu nevidí;

příroda květem pouť jí stele,

a trní – trní má dost od lidí.