VDOVA.

Na samotě černý u hřbitova

domek stojí, a v něm mladá vdova

muže svého pláče.

Kolem pusto, v skalách neveselo,

hejno vran jen kol se rozletělo

nad ty mrtvé spáče.

A jak skonal? Lekem – – z luku

mladé paní svojí zraniv ruku!

Ona k jeho rovu

smutný domek sobě vystavěla,

v sousedstvu má mrtvá v hrobech těla,

živou v skalách sovu.

Na blízku tu dubec ještě suchý

v nočním reji vídá hrobů duchy

a té ženy slzy;

dubec suchý – děsná šibenice!

chceš-li, muži, od své ženy více,

sama zvadne brzy?

Dnes aj, živo trochu v tuto stranu!

Věšeli tam kohos na čakanu

propadlého právu.

Pod ním rytíř mladý, švarný věru

po zákoně od svítání k šeru

hlídá jeho hlavu.

Večer již a mráz jak nože ostrý –

kdož by se tu dotknul ztuhlé kostry

na té suché kleči?

Přísny jsou sic tělo ztratit tresty,

avšak domek u samičké cesty,

jaké nebezpečí?

V domku zmizel rytíř v okamžiku.

Spi jen klidně, muži nebožtíku,

vždyť tvá žena věrna –

v domku klid a teplo z krbu hřeje,

aťsi z venku bije na veřeje

vichořice černá.

Míjel čas a za dobou zas doba,

venku již se utišila zloba,

ale jaká změna?

Havran k prázné krouží šibenici,

v domku láskou září záletníci –

věrná jsi ty žena!

A když zase uplynula doba,

zbledli také záletníci oba,

rytíř zděšen stojí:

„Sladký, vdovo, horký byl tvůj pocel,

ale chladná padne za to ocel

na mladou šíj’ moji!“

Nic se neboj, kochane můj mladý,

nebožtíka vykopeme tady

v hrobě jeho tmavém.

„Nebál bych se, avšak onen, paní,

na čele znak měl a v pravé dlani

vypálený právem!“

Nebožtíkem o rakev hned bila,

znak mu živým ohněm vypálila,

jaká žena hrozná...

„Nebál bych se, paní, o visalce,

na pravé však noze neměl palce,

po tom soud ho pozná!“

Vzala nůž a palec uřízla mu,

vhodila ho do lítého plamu

na krb hárající.

„Nebál bych se, neměl však dvou zubů

ten, co visel se suchého dubu

a to v pravém líci!“

Nebožtíku rety otevřela,

zuby dva mu rychle vyrážela

hodná jeho paní.

„Znal jsem já však nebožtíka v žití,

nemoh’ bych ho, paní, oběsiti,

útrpnost mi brání!“

Vzala vdova, vzala nový provaz,

nebožtíku zasmekla jej o vaz –

rytíř stiskl dýku!

A když zděšen prchal divým letem,

ženina krev černá po prokletém

tekla po chodníku.