VDOVA.

Což dřív! Leč teď? A přece zbylo jí,

co bez trní, ač rány nehojí,

jí v srdci chvícím splétá vzpomínku.

Ba vezme-li to dítě do rukou,

jež okem, tváří, rovno tatínku –

div prsa k tomu štěstím netlukou!

To dítě vším je matce pro ten svět,

a poctivosť pro cestu vdovinu.

Jen hejsek v ulici, jenž rád kýs trhá květ,

s chtivostí hledí v její nevinu

a lidské davy s drzou potupou

ji míjí dnes a v každou hodinu

tu její česť div slovem nezdupou.

A to jí také zbylo k životu!

Pak tíže chudoby, by krušněji

šla v mlhavém a drsném klopotu,

a jasní-li se čelo k naději,

by mrazila ji skráně u potu,

jenž vytryská ji krušné při práci,

až klesá únavou a ruka krvácí.

Leč šije dál, ať tak juž nebo tak –

jen na mžik stane v chvíli nejvyšší,

než myšlénky zas k práci utiší,

a zahloubí svůj teskný, kalný zrak

v ten malý obraz, chotě podobu –

a zas je k dílu silna na dobu.

Když přijde večer, jiným k pohodlí,

jen ona pílí, nežli může spat.

Pak s děckem svým se chvíli pomodlí

a zulíbá v něm muže tisíckrát;

i usne s ním a v kouzle snů

vše blaho cítí zašlých dnů.