VDOVA.

Jak skučno venku, pusto, mrazno,

a ty zde, v síni šeré, chladné,

od světa opuštěna jsi!

Ó chápu, ženo, tvoje hoře,

i osud tvůj i život tvůj,

jenž připadá mi jako mrtvé moře...

Ó rci, co v nitru tvém se děje,

když myslíš na čas jarní lásky,

kdy prvně v blahém obětí

ti na rty spělo žhavé políbení? –

A nyní, když se rozhlédneš,

a zříš, že rtů těch více není!...

Co srdce tvé as, ženo, cítí,

když zamyslíš se zpět v ty kraje,

kde bloudili jste samotni

a o štěstí a lásce snili? –

A dnes, když kraj ten obzíráš,

a zříš jen hrob, jejž pokrývá sníh bílý!...

Ty mlčíš, váháš s odpovědí,

či slze tvé jsou slova tvoje,

a nitro tvé hrob vzpomínek?...

Uťěš se, ženo, čas vše změní,

a změní také žaly tvé...

Jest za životem věčná sláva –: Zapomnění! – – –