VDOVA.

Vždy chlad a mír a noc má konce nemá,

chod světel sirý plní oblohu,

stráž noční bloudí mými smysly všema,

že zdravým spánkem usnout nemohu.

A vládne ticho na dvoře i v domě,

mé hlubé vzdechy udusiti chtíc,

muž zhynulý tu chvíli sstoupil pro mě

a zbouřil nohy, ruce mé i líc.

A kde mne líbal, zjitřila se rána,

pod srdcem rušným mrtvý vzrostl cit.

Já bděla jsem až do bílého rána,

jak z kříže sňatá zdála jsem se být.